Markéto, víme, že mezi Vaše velké záliby patří výcvik psů. Ale ne ledajakých…
Ke psům jsem se dostala poměrně tradičním způsobem. Každé dítě chce přece doma roztomilé štěňátko. Už jako malá jsem si dokázala „vypůjčit“ psa nějakého souseda. Rodičům jsem pak sehrála scénu, že za mnou šel, přestože jsem ho odháněla – pravda, svačinou – ale že když už je u nás, půjdu ho vrátit až večer. Když jsem byla starší, šla jsem na vzdorování rodičů jiným způsobem. Byla jsem přeci v tom citlivém pubertálním věku a hrozilo, že bych se chytla špatné party. Co je oproti tomu zahrada zoraná jedním ovčákem.
Takže rodiče raději souhlasili?
Ano, rodiče povolili a nakonec mě v mém zapálení značně podporovali. Zanedlouho se mi podařilo se psem složit mezinárodní všestrannou zkoušku, která se skládá ze stopování, poslušnosti a obrany. V té době přišly první e-maily z USA, zda bych jim nemohla takto vycvičit jejich psa. Jakmile mi bylo osmnáct a dostala jsem řidičský průkaz, mohla jsem se posunout zase o kousek dál. Protože jsem myslela megalomansky, poslala jsem do Belgie žádost o zaregistrování mezinárodně chráněné chovatelské stanice. Postupně jsem rozšiřovala počet „oráčů“ i policejních stanic, kde již působí psi ode mě.
Kde všude ve světě jsou „Vaši“ vycvičení psi?
Převážně v USA a Kanadě. Zřídka mě požádali o výcvik z Karibských ostrovů, Vietnamu nebo Ruska. Psi většinou slouží ve velkých městech. Doprovází policisty při hlídkové nebo zásahové činnosti, hledají drogy na letištích a školách.
Máte čas i na nějaké další koníčky?
Hrála jsem volejbal. Měli jsme moc skvělou partu, fajnové trenéry. S tím, jak jsem začala dojíždět na vysokou školu a zároveň cvičit psy, přestala jsem se sportu věnovat takto organizovaně. Po sportu se mi ale brzy zastesklo a začala jsem jezdit na faustball.
Faustball není příliš známý ani tradiční sport. Jak jste se k němu dostala?
Ve druháku na vysoké škole se ke mně dostalo pozvání k ukázkové hře. Zvědavost mi nedala a tak jsem se na pražském fotbalovém hřišti snažila pochytit odbíjení míče jednou rukou s mezidopadem. Bylo to dosti úsměvné, ale několik z nás se rozhodlo zajet i na další tréninky. Protože tento sport není v ČR vůbec rozvinut, ani se nerozkoukáte a zpíváte hymnu na Mistrovství Evropy. S týmy z Německa, Švýcarska nebo Rakouska se ale absolutně nemůžeme měřit. Během zápasů s nimi jsme takové Kokosy na sněhu. S přehledem je předčíme jen na afterparty. Ke vtipným historkám patří ta, kdy se mě protihráčka zeptala, jakou mám jako 1. smečařka mzdu. Nedokázala pochopit, že chodím do práce.
Co se vám na tomto sportu nejvíce líbí?
To, jak je unikátní, náročný na koordinaci, rychlost a do jisté míry i na silové dovednosti. Že hru bez problému udýchám, přestože mám běhy nad 100 m zařazeny v kategorii „náročná vytrvalost“ a v neposlední řadě se žádná z nás hráček nebere moc vážně.
Také chodíte jako jediná žena hrát s „Fabáky“ hokej.
Kolega z Fabu věděl, že se sportu věnuji, tak mě jednoho dne popíchnul „Máme zamluvený led, pojď do toho s námi“. Nevím, jestli to myslel vážně nebo ne, každopádně jsem se toho chytla. Přes víkend jsem si pořídila výstroj a napsala, že přijdu. Prý tomu nikdo nevěřil do té doby, než jsem se začala ujišťovat, že budu mít vlastní šatnu a někdo mi pomůže utáhnout brusle.
Jaké byly první dojmy?
První tréninky jsem měla pocit, že jim tam dělám curlingový kámen. Všichni ke mně ale byli – a stále jsou – neskutečně ohleduplní. Pokud zakopnu o modrou, tři protihráči se mi omluví.
Děkujeme za rozhovor.
Věřím, že člověk ke spokojenosti potřebuje přiměřenou psychickou i fyzickou zátěž. Zatím se mi to daří. Každý člověk dostane v životě několik příležitostí a je jen na něm, zda se jich chytne a kolik do nich dá energie. Zrovna tak, jako jsem měla šanci s výcvikem psů, volejbalem, faustballem, hokejem s kolegy, dostala jsem před rokem další příležitost v ASSA ABLOY.
