Bohumíra Dragouna uchvátila archeologie už v dětství a provází ho celým životem. Mimo jiného stojí za skanzenem Villa Nova v Uhřínově, vede muzeum v Deštném a spolupracuje i s muzeem rychnovským.
Mnoho z nás zná pouze jediného archeologa, Indiana Jonese. Mohl byste přiblížit práci archeologa?
I když je Indiana Jones postava inspirovaná skutečností a film z předlohy stvořil legendu, archeologové byli i u nás na počátku 20. století opravdu šílenci. Náš archeolog a cestovatel Jaroslav Petrbok, aby dostal své sbírky domů, pronikl do harému, aby byl vyhoštěn i s nálezy na náklady vezíra. Naše práce je dnes mnohem poklidnější. Hlídáme zásahy do terénů – rodinné domky, liniové stavby, obchvaty, ale i přestavby domů v centrech měst. A pokud se něco najde, pak provádíme archeologický výzkum – vykopávky. A to je opravdu dobrodružství. Nikdy nevíte, co se v zemi skrývá, jaké příběhy se ze země na vás vyvalí. No a pak přijde zpracování. To už není tak zábavné, ale jen dobře zpracovaný výzkum opravdu vypráví.
Archeologie není úplně rozšířený obor. Co vás k němu přivedlo?
Po pravdě řečeno vlastně ani nevím, co bylo impulzem, abych už jako dítě viděl svůj svět v archeologii. Můj pradědeček, učitel ze staré školy, měl rád historii a jako dítěti mi večer předčítal pověsti hradů a zámků. Rodiče nešetřili podporou, a tak jsem jako puberťák běhal po polích a sbíral střepy a báječné prázdniny strávil na výzkumech. Pak už cesta byla jasná.
Kdy a jak se zrodil nápad založit archeologické muzeum v přírodě Villa Nova?
To už je dávno. Pan profesor Jaroslav Malina vydal v roce 1982 hrozně nebezpečnou knížku Vzpomínky na minulost. Tam přibližoval našim čtenářům svět experimentální archeologie. A to byla inspirace. Jen najít místo a mít dost sil. To se povedlo po převratu. Díky Miroslavu Richterovi, řediteli Domu dětí a mládeže v Rychnově nad Kněžnou, se nám podařilo získat do pronájmu a později koupit skvělé pozemky na Uhřínově. Naše údolíčko má vše, co archeologické muzeum v přírodě potřebuje, úžasnou konfiguraci terénu, staré stromy, pramen. Naprosto ideální.
Potýkali jste se při budování skanzenu s nějakými překážkami?
Celý projekt je postaven na ideálu snu a dobrovolnictví. Nemáme žádné stálé dotace. Na začátku jsme v projektu utápěli vlastní prostředky. Dnes dáváme jen práci a čas. A ten čas. Je ho stále méně. I nás je stále méně. A když se sejdeme na brigádu, vypadá to jako senior klub. Trápí nás, že v podstatě nemáme dorost. Dnes je doba velmi rychlá a práce rukama není pro většinu mladých lidí velkým lákadlem. A wi-fi ve skanzenu není.
Co všechno ve skanzenu můžeme vidět a zažít?
Skanzen představuje období 13.–14. století, a kromě archeologických experimentálních rekonstrukcí tří domů a několika hospodářských objektů pracujeme také s přírodou. Máme výmladkový i pastevní les, hlavové stromy i malý sad. Pro žáky a studenty máme připravený program Okno do minulosti. Tímto programem prošlo již přes padesát tisíc dětí. Běžným návštěvníkům nabízíme komentované prohlídky. Občas některý dům ožije nebo se návštěvníci mohou připlést k nějakému pokusu – výroba železa, výpaly keramiky. Nebo k opravám. Kdopak dnes umí udělat povříslo a došek?
Bude se skanzen dále rozrůstat?
Máme takový sen. Chtěli bychom postavit rekonstrukci tvrze, drobného šlechtického sídla, a také mlýn. Ale nějak nejsme s to dát dohromady prostředky a poslední roky nejsou nikterak lehké. Tak uvidíme.
Jste také ředitelem Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách. Jaké expozice v něm návštěvníci najdou?
Muzejní expozice v Deštném v Orlických horách nepatří mezi ty moderní interaktivní expozice. U nás je to takové postaru. Máme expozici věnovanou sportu a také sklu. Naší velkou chloubou je akce Tavení skla dřevem, kdy se v technologické replice pece na otop dřevem taví sklo. Mistři skláři z celé republiky zde předvádějí svůj um. Letos máme již 33. ročník, a to je již pěkně dlouhá tradice. A jako novinku jsme si nadělili novou pec. Jak bude pracovat, to vyzkoušíme 5.–7. srpna před zraky veřejnosti.
Je ještě něco dalšího, co vás baví, čemu se věnujete?
Mám rád zvířata. Ve skanzenu potkáte naše rozmazlené ovečky, kozy a kočičku Hvězdičku. Máme dva přátelské pejsky. Dcerka si pořídila morčata, činčily a ráno nás budí korela. A mám rád lidi. Proto také v Deštném i na skanzenu pořádáme spoustu akcí – besedy, přednášky, setkání. A když je mi smutno, pozvu kamarády na ovar. Uvaříme spoustu kolen a ty taky sníme, jako předkrm máme přednášku jednoho z nás nebo nějakého hosta. Posledních šest let vydáváme každý rok knížku s pohledy a fotografiemi z Orlických hor. Bereme obec za obcí. A to je také skvělá práce. Žádná věda, ale zase skvělá parta lidí se společným cílem. Letos v této řadě vyjde Rokytnice v Orlických horách na starých pohlednicích.
Jana Hejdová
