„Jsem ráda, že nejsem jen zaměstnanec č. 123, ale cítím se jako rovnocenný partner“.

Přinášíme vám rozhovor s Milenou Langerovou, která v ASSA ABLOY Rychnov pracuje od roku 2007, postupně jako operátorka na montáži, dnes jako parťák montáží BAB a KESO .

V ASSA ABLOY pracujete už dvanáct let a přišla jste z podobného prostředí. Je v něčem práce v Rychnově odlišná?

Je to tu pro mě daleko zajímavější, rozmanitější, vyrábí se víc produktů. Před odchodem z minulého zaměstnání jsem se nechala přeřadit na nový projekt, já mám nové věci ráda, člověk si může najít svoji cestičku a je zajímavé sledovat začátky. Jenže to byla pořád tatáž skládačka. Komponenty se lišily jen velikostí nebo tvarem. Tady je velké spektrum možností, kam se zařadit a na čem se podílet. Člověk má chuť do toho jít a spoustu se toho naučit. A je tu přátelská atmosféra.

Byla jste v zahraničí na tréninku?

Ano, při posledním transferu. Byla jsem čtyři a půl týdne v Německu.

Co jste dělala potom?

Pak jsem přešla z montáže BAB na klíče a musím říct, že to byl velký posun, protože je to hodně o počítačích, stahování zakázek, popisech klíčů. Když jsem začínala na klíčovně, tiskli jsme a upravovali všechno ručně. Dneska něco zadáte do systému a vyjede to automaticky, to je obrovská úspora času a méně starostí. Po dvou letech si mě pozval vedoucí výroby a nabídl mi na dva týdny cestu do Švýcarska, rozjížděl se tenkrát projekt KESO frézka. Švýcaři nás přijali naprosto skvěle, naučili jsme se frézku obsluhovat, vyznat se v systémech a podobně. Takže jsem půl roku pracovala s frézkou a následně mi bylo nabídnuto vedení tří týmů sloučených montáží. To byla obrovská výzva, chtěla jsem vědět, jestli to zvládnu. Líbilo se mi, že bych měla možnost něco ovlivnit. Tak jsem to vzala a dneska jsem za to ráda, protože dělám práci, která mě baví, nenudím se.

Vraťme se ještě k pracovní cestě do Švýcarska. V čem vás inspirovala?

Je to nádherná země, kde dbají na tradice, a já mám ráda staré věci, takže se mi tam moc líbilo. Uchvátilo mě, jak mají Švýcaři všechno naprosto skvěle označené. První, co jsem zavedla tady, byly jejich barevné cestičky. Všude jsou samá čísla, ale barvy pomohou spoustě lidí, a hlavně nováčkům, ulehčit orientaci.

Těší vás tedy, že máte možnost věci měnit?

Určitě. Pokud uznám, že je něco nevyhovující, že potřebujeme něco jinak, tak se to vždycky dá nějak řešit. Je to hlavně o komunikaci. V malých týmech, které jsou tady, musíme respektovat jeden druhého, bez toho to nejde.

Jak jste s komunikací spokojená?

Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo v něčem nevyhověl. Bez podpory THP by to rozhodně nešlo. Já vím, že je spousta věcí, které vidět nejsou nebo je člověk vidět nechce, někdy se může něco pokazit. Člověk musí ale většinou začít u sebe, a pak už to nějak plyne.

Co je nového u vás na pracovišti?

Například jsme nově zavedli objednávání materiálu přes čárové kódy, což je obrovská úspora času. Ujasnili jsme si, co bychom ještě potřebovali, aby byl proces výroby snazší a teď na tom pomalu pracujeme. Dále máme ve výrobě nové přípravky na popisy. Máme zažádáno o novou pilku, která nám bude dělat drážku na tělese.

Kdyby se vás někdo zeptal, proč by měl pracovat ve FABce, co byste mu odpověděla?

Pro mě je to opravdu srdcová záležitost. Drží mě tu i kolektiv. Je moc fajn, když se lidi správně sejdou, a když něco zaskřípe, vyjasní si to. Takže určitě kvůli kolektivu. I přátelský přístup ze všech stran, pozitivní motivace. Mám pocit, že tu má člověk volnější ruce, nikdo nad ním nestojí při každém pohybu. Také je tady kupa nových věcí, což je také hodně motivační.

Vnímáte určitý posun v pracovním prostředí?

Co se týká pracovního prostředí, je tu určitě posun, pořád se vylepšuje. Několikrát jsme se stěhovali a teď máme daleko lepší světlo, přibyly mašiny a celkově je tu lepší prostředí. Co mi chybí, jsou okna. Umím si představit, že by ty nové haly byly obehnané okny. Člověk by neztrácel kontakt s venkovním prostředím, pak se i lépe pracuje.

Zmiňovala jste pracovní kolektiv. Jak v rámci něj utužujete vztahy?

Scházíme se u skleničky nebo u jídla jenom ženy, je nás devět a vždycky ještě vytáhneme „babči“, co už jsou v důchodu. Někdy tam samozřejmě jsou třecí plochy, ale proto to ráda organizuji, děvčata poznají trochu jiný úhel pohledu, práce je něco jiného než soukromí.

Jak se váš tým vyvíjí s nástupem nových lidí?

I když s láskou vzpomínám na tým původní, současný nám také funguje skvěle a vždy se domluvíme. Vždycky musíte volit přístup s ohledem na jednotlivce, kteří tým tvoří. Není důvod, proč si to v práci ošklivit. Takže se snažíme. Holky už se zaučily, přesně vědí, co mají dělat a budeme věřit tomu, že budou přicházet další projekty a budeme konkurenceschopní, protože to je dneska strašně důležité.

Řeknete nám něco o svém soukromí?

Bydlíme s manželem a dvěma dětmi v Liberku na samotě u lesa. Dům tam už stojí od roku 1810, je to mnohokrát předělávaný mlýn, kolem roku 1890 přibyla pila. Po válce to zapečetili a mlýn už se nikdy nerozjel.

Pilu stále provozujete?

Ano, manžel se synem. Je to taková rodinná záležitost, pracovalo tam už asi šest generací. Já jsem veliký milovník zvířat, mám třeba africké šneky, to jsou takoví velicí krásní mazlíci a jsou nenároční, potřebují jenom vlhký substrát, nějakou zeleninu a teplo. Prvního jsem dostala od sestry, pojmenovala jsem ho Google. Nakladl vajíčka, vzešla skoro všechna. Obdarovala jsem jimi své přátele a sedm si jich nechala. Pak mám šestnáctiletého kocoura Artíčka. To je taková naše láska, mazel, čistokrevný „gaučák“. Venku byl jenom dvakrát, když vypadl z okna. A teď v létě jsme si s manželem pořídili psa, německého ovčáka, a to je tedy živel. Manžel ho krotí a chce ho vychovat, já ho spíš rozmazluji. Naše zvířátka vědí, že si v mé přítomnosti mohou dovolit téměř cokoliv.

Máte vysněné přání do budoucna? Třeba i soukromé?

Moc bych si přála, aby se mi jednou u domu točilo mlýnské kolo.

Děkujeme za rozhovor.

Ptala se Ivana Syrovátková a Martin Prorok