Josef Vašák, malíř z Rychnova nad Kněžnou, a jeho klidné vyprávění a přemítání o smyslu bytí a pokoře pro Fabka Magazín.
Ovlivnil vás někdo ve vašem přístupu k malování?
Vlastně mě hodně ovlivnilo setkání s nějakým panem Šedou z Čermné, který mě seznámil se Zdeňkem Burianem, vynikajícím člověkem, který nikým nepohrdal a byl to Pan malíř. Měl jsem k němu vždy velký přirozený respekt. Já jsem se nikdy u nikoho neučil malovat, ale maloval jsem hodně. Pořád, už na základce. Nedostal jsem se na studie, trochu jsem zahořkl, ale pak jsem se k malování zase vrátil a mám ten motor v sobě doteď. Pořád se učím a inspiruji se od kolegů z historie i současnosti, slavných i bezejmenných, z celého světa. Ti jsou všichni daleko, daleko před pelotonem, ve kterém jedu já. Obdivuji třeba, když někdo dokáže namalovat velká plátna, to je dar. Nebo obyčejné tašky na střeše, aby vypadaly, jak mají, to mě dlouho trápilo. Ale každý z nás má nějaký dar, nějaké nadání všelikého druhu. Někdo to v sobě objeví v útlém mládí, jiný za celý život ne. Někdo má dar laskavosti a milosrdenství, které dokáže rozdávat. Nejen o něm mluvit, ale opravdu takový být.
Vaše obrazy působí jakoby z jiného světa. Kde hledáte inspiraci?
Chci do toho díla dát něco, co by vedlo člověka k samostatnému přemýšlení. Těší mě, když mí studenti dělají práce na téma mého díla, rozebírají to a vysvětlují. Momenty inspirace mi přicházejí při hledání smyslu bytí, ten je pro každého jiný. Přitom všechno je pomíjivost a honba za větrem, jak říkal král Šalamoun.
Jako uchem jehly
To je poměrně hluboká úvaha.
Dnes rádi věříme pohádkám, odvracíme se od pravdy, necháme si lechtat uši a nezajímáme se o svoji budoucnost. Já se o ni zajímám, protože v ní hodlám strávit zbytek života, jak řekl jeden moudrý člověk. A nevidím to optimisticky. Já jsem pracoval skoro dvacet let v lesích, a vidím, že to, co jsme tam vysadili, už usychá. Příroda je překrásná, a to co dokáže, ve mně doslova vyvolává prostý údiv. A je mi líto, co s ní děláme, svírá mi to srdce. Někdy je absurdita našeho konání strašlivá. Jak zaznělo ve filmu Easy Rider, kdyby nebyl Pánbůh, budeme si ho muset vymyslet, protože konáme věci, které jsou mimo hranice našeho chápaní. Potom se všichni bez rozdílu někdy obracíme někam nahoru a ptáme se proč. A chceme znát odpověď. A to je zajímavé. Chci třeba namalovat Charóna, jak veze Zemi do průšvihu, nebo Trůn pýchy. Zneklidnit, provokovat k zamyšlení, to je to, co sleduji svou prací.
„Když maluji, říkám si, Pane Bože pomoz mi, abych mohl vůbec něco udělat. A věřím, že mi pomáhá. I v té technice malování. Nic nestárne rychleji než vděčnost.“
Země divadlo vesmíru
Pocta alkoholu
Loučíte se těžce s namalovaným obrazem?
Musím mít z díla dobrý pocit, radost a vnitřní uspokojení. Mám radost, když můžu někoho obohatit.
Malujete dnes jinak, než dřív?
Ano, vidím, že jsem maloval jinak před třiceti lety a jinak maluji dnes. Ale nevím, kde je ten rozdíl, kde se ve mně bere, oči mám pořád stejné. Pořád se to ve mně pere, život je boj. Chtěl bych žít věčně. Chci poznávat celý vesmír. Sebe chci poznávat. Pořád neumím nic.
Děkujeme za rozhovor.
Kompletní seznam expozic děl Josefa Vašáka najdete na www.vasak.cz/en/exhibitions.