Seřizovač strojů ASSA ABLOY Rychnov pan Martin Janeček běhá, jezdí na kole i na běžkách. Sport ho baví, rád překonává sám sebe.
Kdy jste začal se sportováním?
Asi před třinácti lety. Nasměroval mě kamarád, půjčil mi kolo, protože já jsem žádné neměl, a začali jsme spolu jezdit. Měl jsem přes 100 kilo, vůbec nesportoval, necítil jsem se dobře, a tohle byla velká změna. Zvykl jsem si na pohyb, a když jsem pak jezdil tři roky s kamionem, chtělo se mi brečet, když jsem potkával cyklisty. Tak moc mi to ježdění chybělo. Tak jsem si kolo bral s sebou do náklaďáku a projel jsem na něm krásná místa, třeba nejzápadnější cíp Evropy Cabo da Roca v Portugalsku.
Jezdíte i nyní na kolo do zahraničí?
Hodně jezdíme na Balkán – Albánie, Bosna, Kosovo, Černá Hora, Makedonie, taky Bulharsko, Rumunsko. Vyrážíme celá parta, dříve hlavně s cestovkou, dneska, kdy už jsme zkušenější, jezdíme sami. Vše máme předem naplánované, trasy nahrané. Na Balkán se chystáme i letos, konkrétně to bude Černá Hora, Makedonie a znovu Albánie. Budeme mít od cestovky půjčené auto s vlekem a průvodce, pojedeme podle itineráře, který si ale určitě cestou upravíme. Budeme jíst po hospůdkách nebo u místních lidí a spát v penzionech. Krásné zážitky, ale na druhou stranu hodně náročné. Extrémní vedro, hrozné kopce, žádné silnice, jen sotva sjízdné cesty. Navíc kontroly na hranicích, které vás dost zdrží.
My tady ale žijeme také v krásném kraji, jako stvořeném pro cyklistiku, ať horskou nebo silniční. A vlastně i krásné zemi jako takové. Byl jsem ve světě spoustu let a měli bychom si vážit toho, co máme doma. Myslím, že se tu máme moc dobře, a málo lidí si to uvědomuje. Já bych rozhodně neměnil.
Připravujete se nějakým způsobem na sezónu?
Jak kdy. Letos začátkem dubna pojedu na Slovensko na soustředění našeho STALAK týmu, kde najezdím denně 150 nebo 200 kilometrů. Je potřeba si před sezónou otlačit zadek, to se podaří zhruba po 1 000 najetých km.
Budete se účastnit v květnu Do práce na kole?
Kdybych dělal osmičky, tak jezdím každý den. Při dvanáctkách se mi moc nechce. Před deseti lety jsem pracoval v Dobrušce, a to jsem jezdil na kole každý den, to bylo super, stálo to za to.
V zimě vám kolo nahrazují běžky?
Přesně tak, jezdím hodně tady po Orlických horách, za den třeba 50 km, víc ne. Ale teď jsem byl v Jizerkách a nedá se to srovnat. Tratě jsou výborně upravené. Večer napadne sníh a hned brzy ráno jsou stovky kilometrů tras projeté a připravené. Je to neuvěřitelné, jak se tomu věnují. Stejně tak je skvěle zajištěno i občerstvení, které funguje i v průběhu týdne, nejen o víkendech.
Když nemůžete na kolo nebo na běžky, přijde na řadu běhání?
S běháním jsem začal, když jsem potřeboval rychle shodit kila, a na to je běh asi nejlepší, nejrychlejší. Zkusil jsem to, a pak mě to chytlo. Už je to pomalu závislost, alespoň třikrát týdně si musím jít zaběhat.
Co třeba nějaké soutěže, účastníte se? Napadá mě vzhledem k běhu a kolu triatlon.
Triatlon ne, nebaví mě plavání. Ale jezdíme Kopřivnický Drtič. Ten se jezdí v Beskydech, startuje ráno v osm a musí se do půlnoci dorazit do cíle. Samé kopce, trať má 130 kilometrů a někdy i 3 500 metrů převýšení. Docela extrém.
Musíte dorazit úplně „vyšťavený“.
To je na masáž a několik dní spánku. To je právě to, proč to člověk dělá. Pro ten pocit, kdy překonáte sám sebe. A pak si dáte dvě tři piva a je to zase dobré.
Děkujeme za rozhovor.
Ptala se Ivana Syrovátková a Barbora Vaňásková