Naši novou rubriku Osobnost regionu Rychnovsko nemůžeme začít jinak než rozhovorem s PhDr. Josefem Krámem, učitelem, historikem a znalcem města Rychnova nad Kněžnou, který nedávno oslavil 83. narozeniny. Věnuje se také historii značky FAB, ví o ní víc než leckterý zaměstnanec společnosti ASSA ABLOY.
U kávy v malém bistru na rychnovském náměstí působí velmi svěže a jistě a je vidět, že ho tu každý zná.
„Toho jsem taky učil,“ říká s úsměvem snad o každém druhém kolemjdoucím, který ho srdečně pozdraví.
17. února 2020 uplynulo 60 let od chvíle, co po studiích v Praze a absolvování vojenské služby v Bratislavě nastoupil na své první učitelské místo, na strojní průmyslovku a učňovskou školu v Rychnově nad Kněžnou.
„Tam jsem s žáky jezdil na poznávací zájezdy všude, kam se dalo, a v Rychnově také léta vedl kroužek mladých turistů, kam mimochodem chodil i malý Roman Šebrle. Ale systematicky jsem se o historii města začal zajímat až v důchodu. Pořídil jsem si počítač, naučil se na něm a za posledních dvacet let sestavil Rychnovského průvodce, který vycházel postupně v tištěné podobě, na CD a nakonec jako multimediální DVD.“
Ten je výjimečný svým rozsahem a jeho autor jej prezentuje na významných konferencích cestovního ruchu, ale třeba taky časopisecky v Taipei, hlavním městě Taiwanu. Věnuje se také osudům rychnovského rodáka Karla Poláčka. Upřesnil jeho datum úmrtí v koncentračním táboře Gleiwitz, které bylo do té doby uváděno chybně, a jak sám rád říká, „vyšťoural“ na něj, že chodil v Rychnově na obecné škole do třídy s Bohumilem Blechou, biologickým otcem Bohumila Hrabala. V roce 1995 byl Karlu Poláčkovi udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka a protože doktor Krám s rodinou autora Bylo nás pět udržuje vřelé vztahy, bylo přirozené, že řád z rukou Václava Havla převzal právě on.
„Snad jsem neudělal ostudu,“ komentuje výjimečnou událost s úsměvem.
Ostatně úsměv má ve tváři velmi často. Jen když jsem se ho zeptal, jak si dokáže tak silný optimismus udržet, zvážní a chvilku hledá správná slova.
„Víte…, vyrůstal jsem na vesnici, ve Vysoké nad Labem. A tam v dubnu roku 1944 seskočila výzvědná skupina Barium, která velmi úspěšně operovala i tady na Rychnovsku. A můj tatínek měl opravnu kol a tenkrát jim pomáhal. Hodně jim pomáhal. A gestapo ho 7. května 1945, čili těsně před koncem války, veřejně popravilo. Pak jsem ještě málem nedostudoval, protože se o naši rodinu zajímala státní bezpečnost. Takže bych měl asi důvody… no ale říkám si, co mě ještě může potkat horšího? Snad už nic. Vždycky jsem se snažil dělat svoji práci, jakoukoliv, jenom dobře. Jsem jen obyčejný pan Krám, ten nejobyčejnější. A nechci tu být dýl, než do smrti,“ říká s velkým nadhledem a už se mu zase vrací úsměv.
Jeho druhou láskou jsou jazyky.
„Baví mě poznávat jejich zákonitosti a vzájemné souvislosti. A měl jsem štěstí na špičkové univerzitní profesory, vystudoval jsem španělštinu, taky jsem se naučil slovensky, samozřejmě ve válce německy a po ní rusky i polsky. A latinu jsem měl na gymnáziu,“ dodává s úsměvem.
A vypráví množství zážitků o tom, jak tlumočil policii mimo jiné při vyšetřování nehod nebo jak se při průvodcování dostal až do Livadijského paláce v Jaltě. Pan doktor Josef Krám je ve svém věku svým přístupem k životu velkou inspirací. A když se ho zeptáte na plány do budoucna, odpoví bez rozmýšlení:
„Pracovat. Jak řekl Karel Čapek: Když nemám co dělat, pracuji.“
Můžete se přesvědčit třeba na Facebooku, kde se pohybuje stejně jako v životě – čile a s přehledem.
Děkujeme za rozhovor.