Václav Pelda je velmi aktivní člověk se spoustou koníčků. Už v mládí mu učarovaly hory, rád vyráží na túry, ferraty, lyže. Záliba v plavání, jízdě na kole a běhu ho zase přivedla k triatlonu. V posledních letech se vrátil ke cvičení karate.
Co je vaší největší vášní?
Tím, že jsem vyrůstal tady v okolí Rychnova, miluji hory. Blízké mi jsou samozřejmě Orlické, ale i kterékoli jinde. Mám rád vysokohorskou turistiku, když se sejde parta, tak ferraty, v zimě lyžování. Jsem členem lyžařského oddílu na Zdobnici, takže tam trávíme v zimě téměř každý víkend. K lásce k horám mě vlastně přivedl i FAB. Můj otec tady pracoval na údržbě s partou lidí, která organizovala různé výlety. Jak horské túry, tak cyklistické a lyžařské zájezdy. Měli například tradici kolem 28. září jezdit do Tater za turistikou. Tím, že jsem jezdil s taťkou a touhle partou, jsem si hory zamiloval.
Sdílí vaše rodina lásku k horám?
S rodinou chodíme po horách společně. Máme okruh známých, se kterými pravidelně vyrážíme za pěší turistikou. Když byly teď zavřené hranice, objevili jsme například krásu Krušných hor. Byli jsme tam dokonce dvakrát za sebou. Poprvé jsme to prochodili, podruhé jsem si s sebou vzal kolo, fascinovaly mě tam ty kopce. Dávám si pro sebe osobní cíle a rád překonávám překážky. Třeba jedeme autem, vidím kopec a říkám si: „Hele, tohle jet na kole, to by mohlo být dobrý.“ Pak jsem hrdý, když ho opravdu na kole zdolám. Doporučuji třeba zkusit Jáchymov-Klínovec, super stoupání.
Máte v Orlických horách oblíbené místo, kam se pravidelně vracíte?
Moc rád jezdím na Pastviny, kde máme rodinnou chatu. Je tam voda, jsou tam hory, dá se tam jezdit na kole. Pro mě ideální místo. Takže Pastviny jsou srdeční záležitost. Potkali jsme se tam několikrát i na triatlonu.
Je to pro vás také „srdcovka“?
Ano, Pastvinského triatlonu se účastním pravidelně, absolvoval jsem už asi patnáct ročníků. Tam mě také chytnul tento sport. Kdysi jsme se jako parta asi deseti lidí domluvili, že si uděláme svůj triatlon. Plavali jsme právě na Pastvinách, na kole dojeli do Rychnova a běželi ve Včelném. Takhle jsem s triatlonem začal a teď si každý rok dva až tři zaběhnu. Třeba Říčkovského Golema, Hradecký terénní nebo Kunvaldský. Není tolik času, abych jezdil jen po triatlonech, mám víc koníčků, nemám ani špičkové výsledky, ale prostě mě to chytlo a moc mě to baví.
Co vás na tom nejvíc baví?
Ta kombinace sportů. Vyplývá to asi i z toho, jak jsem vyrůstal. Běhání, plavání a kolo – to vše pro mě bylo v dětství přirozené. Dnes je to jinak, dětem se moc nechce. Mně to zůstalo a baví mě to pořád.
Máte před závodem speciální trénink?
Ne vždy to vyjde. Někdy je to i na blind a do závodu jdu s tím, že to nějak dopadne. Ale na kole jezdím pravidelně, zaběhat si párkrát do měsíce také jdu. Když mám prostor, tak to před závodem zintenzívním.
Karate je jedním z nejrozšířenějších východoasijských bojových umění. Vzniklo v Japonsku a následně se rozšířilo do celého světa. Dává přednost technikám rukou před kopy. Nabízí zlepšení fyzické kondice a získání základních sebeobranných návyků.
Navštěvujete klub SHIN-KYO tady v Rychnově nad Kněžnou. Jakému bojovému umění se věnujete?
Cvičím karate. Vrátil jsem se k němu po dvaceti letech. Kdysi jsem se mu věnoval deset let, pak na dlouhou dobu vypadl a teď se asi tři roky snažím oprášit, co jsem uměl a zapomněl.
Cvičíte pravidelně?
Ano, to se musí. Karate se nedá dělat nárazově. Je to cesta, po které když se vydáte, musíte trénovat, cvičit a je na vás, kam až dojdete. Na tréninky se snažím chodit třikrát týdně. Nejsem žádný vrcholový sportovec. Cvičím si pro sebe, pro radost.
Proč jste se k tomuto sportu vrátil?
Líbí se mi, že u karate zapojujete všechny svaly. Není to jednostranný sport a tělo se zatěžuje rovnoměrně. Hodně mi to dalo a dává. Nad každým pohybem se musí přemýšlet, jak svaly fungují, jak se pohybovat, držet správně tělo, aby člověk neublížil sám sobě a vše správně harmonicky splynulo. Baví mě cvičení forem – kata. Vypadá to trochu jako tanec a mávání rukama kolem sebe, ale je to sestava přesně daných cviků. Každý pohyb má nějaký význam, bojujete postupně proti několika imaginárním soupeřům z různých směrů. Každá kata se dá rozdělit na části obrany a útoků proti jednotlivým soupeřům, které pro lepší představu cvičíme ve dvojicích.
Nejvyšší formou výcviku je cvičení forem – kata. Každá kata je sérií základních pohybů prováděných podle vzorových pozic a směrů. Karate kata zahrnují dlouhé sekvence krytů, kopů, úderů, hodů a jiných pohybů. Učí žáka stabilitě, koordinaci, prostorové orientaci, načasování, správnosti technik. Je v nich zakódována strategie a taktika boje. Kata poskytuje možnost dosažení duchovních cílů prostřednictvím fyzického cvičení. Tento cíl je překonání sebe sama. V kata soupeří člověk pouze s imaginárními soupeři, kteří jsou vlastně synonymem vlastního ega. Vyšším smyslem kata není konkrétní aplikace pohybu, nýbrž pochopení principu pohybu.
Jste rozděleni podle věku?
Cvičím s kluky, kteří chodí ještě do školy, takže bez rozdílu věku. Moji trenéři jsou řádově o deset, dvacet let mladší. Jsem tam možná skoro nejstarší. Myslím, že větší zájem o karate mají mladší děti. Starší pak navštěvují spíš kondiční box, taichi nebo kondiční cvičení. V aikido je to skoro vyrovnané. Když zdraví dovolí, je to sport pro každého v každém věku.
O čem vypovídají barevné pásy uvázané v pase? Jaký máte vy?
Barevné pásy určují jednotlivé žákovské stupně, černé mistrovské – to už je taková maturita tělocviku. Když si člověk myslí, že je připravený a zvládá určité katy a techniky, přihlásí se na zkoušky. Přijde komisař, vyzkouší vás a zhodnotí, zda jste pokročili do dalšího stupně, na následující barevný pás. Když neobhájíte, zůstanete s tím, co máte. Když jsem před těmi dvaceti lety s karate skončil, měl jsem hnědý pás. Teď, když se k tomu vracím, začal jsem v podstatě zase od začátku. Zatím to mám propůjčené a uvidím, kam se dostanu. Záleží, až přijdou zkoušky, jak se zadaří. To je vše řečeno jen ve zkratce, kdo by se chtěl dozvědět něco víc o karate nebo jiných bojových stylech, může navštívit náš klub SHIN-KYO.
Říkal jste, že koníčků máte spoustu, času málo, na co se vám ho tedy nedostává, ale třeba byste rád?
Dříve jsem rád modelařil. To byl můj koníček, který teď hodně upadl, s rodinou a sportem už na to opravdu nezbývá čas. Mám doma vitrínku, kde mám pár vystavených mašinek, letadýlek, a v krabičkách několik schovaných modelů. Líbí se mi, že modely vypadají tak skutečně. Fascinuje mě provedení, detaily, aby se to co nejvíce přibližovalo realitě, takže například vidíte, že letadlo je odřené v místech působení různých tlaků. Tak si říkám, třeba zase někdy. Mluvili jsme o sportu a koníčcích, ale já se netajím tím, že ve zdejší firmě patřím také tak trochu k veteránům. Pracuji zde už 37 roků, od vyučení.
zdroj: www.shin-kyo.cz
Jana Hejdová
