Za svým profesním životem se u příležitosti odchodu do penze ohlédl vedoucí výroby Václav Kopecký.
Jaký byl váš profesní život?
Za celý svůj pracovní život jsem působil pouze ve dvou podnicích. Po maturitě jsem nastoupil do Československých hudebních nástrojů v Týništi nad Orlicí. Za mého působení podnik několikrát změnil název, nakonec i majitele. Prošel jsem si různými funkcemi od mistra, přes vedoucího provozu až po manažera jakosti. V roce 2005 se spolumajiteli stali Petrof a Bohemia piano Jihlava. Bohužel poklesem odbytu závod na konci roku 2007 v Týništi zanikl. Toho jsem se už nedočkal. Od léta jsem se poohlížel po nové práci a musím říct, že jsem měl štěstí. Vidím to jako dnes, kdy jsem se zúčastnil pohovoru. Pak se mně zakrátko ozvala paní Venclová z personálního oddělení, že by o mě měli zájem. Ono hledat práci po padesátce není tak jednoduché. Jednalo se o pozici mistra galvanovny a já jsem byl nabídkou nadšen, protože galvanovna je o chemii. Tu jsem vystudoval, ale pořádně jsem s ní do styku přišel až skutečně v ASSA ABLOY. Tak se mi splnil sen a spojila se práce se zálibou.
To zní, že vám práce přinášela stále jen radost.
Nechci tím říct, že by bylo vždy vše růžové, ale o tom je život. Je to jako na houpačce. Důležité je jednat a posunout se dál. Tak jsem si prošel krizovým časem roku 2009, kdy jsme museli vytipovávat a projednávat s některými pracovníky, že se s nimi musíme rozloučit. Tyto nepříjemné věci zase vyvažovaly dobře splněné pracovní úkoly.
Co vám bylo při práci oporou?
Určitě pracovní kolektiv včetně nejbližšího vedení. Když se táhne za jeden konec provazu, pracuje se v takovém prostředí lépe. V rozhodování a nařizování jsem hodně upřednostňoval informovanost a přímost jednání. Při řešení problémů a úkolů jsem často využíval kolektivního přístupu. Pak se úkoly plnily snadněji. Často se stávalo, že jsem musel řadu výrobních problémů řešit i večer nebo o víkendech. Nejnepříjemnějšími byly hlášky na telefon „Požární poplach galvanovna“. Naštěstí se převážně jednalo o poplach falešný. Zde pro mě musela mít pochopení i rodina.
Podle čeho jste si vybíral nové kolegy do týmu?
Jako vedoucí jsem uvítal v první řadě to, že měli skutečně zájem pracovat. Je to o chuti a přístupu k práci. U některých jsme měli štěstí, u někoho to tak jednoduché nebylo. Často prvotní prezentace pracovního zájmu se brzy ukázala jako předstíraná a s takovými pracovníky jsme se museli rozloučit.
Co vám působení v ASSA ABLOY přineslo a co jste se naučil?
I když jsem nastupoval po jednatřiceti letech jako ostřílený matador, který už nějaké zkušenosti v řízení měl, v ASSA ABLOY pro mě bylo hodně nového, hodně jsem se toho musel naučit. V první řadě jsem se musel naučit zvládat technologii a strojní zařízení související s pokovováním. Za pochodu jsme zaváděli nové druhy pokovení. Ty s sebou nesly počáteční problémy. Ale časem ve spolupráci s dodavateli technologie se nám podařilo procesy stabilizovat. To mně přinášelo vnitřní uspokojení, že jsme to zvládli. Některé věci jsme procesně upravili tak, že jsme sklidili i obdiv švédských kolegů. Jednalo se o odstraňování solí z bubínků CLIQ. Už dříve jsme soli odstraňovali kyselinou octovou, později kyselinou citrónovou na omezeném množství dílů v laboratoři. Pak jsme založili citrónovku do celé vany v lince a celý proces jsme tím o hodně urychlili.
Co se za vašeho třináctiletého působení ve firmě změnilo?
Za nejdůležitější považuji změny ve strojním vybavení, k výkonu přispěla a přispívá automatizace. Rozšířilo se portfolio zákazníků, což přineslo rozšíření výrobních hal a nové pracovní příležitosti. Zeštíhlením výroby došlo k velkému snížení zásob. V letech mých začátků byla výroba přeplněna paletami s díly. Na některých byla vrstva prachu a čekaly jen na pravidelnou podzimní inventuru. Dnes už je to vzácná výjimka a vlivem posunu jsou zásoby ve výrobě na minimu. Toho bylo docíleno rozhodnutím a strategií vedení závodu. Velkou změnu vnímám i v pracovním prostředí.
Co je podle vás na práci vedoucího nejtěžší?
Vyrovnat se s pracovníky, na které není stoprocentní spolehnutí. Dále to, že člověk musí být ve střehu 24 hodin denně. Musí počítat s tím, že i po půlnoci někdo zavolá, že je nějaký problém. A stalo se mi, že jsme řešili problém o půlnoci ze soboty na neděli.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Byl bych nerad, aby to vyznělo jako klišé, ale skutečně je pro mě důležitá rodina, její zdraví a příjemné rodinné zázemí. Nechtěl bych, aby se mí potomci dostali někdy do existenčních problémů. Tomu jsme s manželkou podmínili převážně celý společný život a domnívám se, že se nám vynaložené síly vrací ve spokojenosti dcer i vnoučat.
Máte nějaké životní moto?
Žít tak, abych se nemusel stydět, když se otočím a podívám se zpět. Ne vždy mně vyšlo vše dle mých představ, ale musím říct, že se mně hodně věcí podařilo.
Našel jste si přes pracovní vytíženost čas na koníčky?
Dlouhá léta jsem členem Sboru dobrovolných hasičů Lično, kde jsem delší čas jednatelem výboru. Rád trávím čas na zahradě a s vnoučaty. V poslední době s manželkou více cestujeme po České republice.
Takže se nejspíš těšíte, že budete mít teď na svoje zájmy více času?
Nejdříve si chci odpočnout, vypadnout z nepřetržitého náporu. Chystáme se na rekonstrukci koupelny, chci postavit pergolu na zahradě. Budu se více věnovat vnoučatům, protože jsou u nás, kdykoliv můžou. Koupíme ještě jedno elektrokolo. Zatím máme jen jedno, a tak manželce nestačím. Budeme si více užívat a jezdit po výletech. A pokud budou kolegové potřebovat v něčem pomoct, byť třeba jen radou, rád pomůžu.
Se sborem dobrovolných hasičů jste vyjížděl i k zásahům. Podělte se s námi o nějakou historku.
Vzpomínám si, že jsme vyjížděli k zásahu, kde na poli hořelo seno. Vyjížděli jsme my jako SDH a vyjížděl i SHZ Rychnov. Jak se oheň rozšiřoval, začal se nebezpečně blížit k hadicím rychnovských hasičů a k jejich autu. Oheň se šířil vlivem větru tak rychle, že hrozilo vzplanutí hasičského vozu. Takže my jsme zachraňovali profesionální hasiče. Oheň byl zpacifikován rychle a vše dopadlo dobře.
Zmínil jste se, že budete více cestovat. Máte nějaká místa, kam se rád vracíte?
Určitě na jižní Moravu a do Jeseníků. Až na třetí pokus jsme vystoupali na Praděd, kdy nám konečně přálo slunečné počasí. Letos nám učarovala Lednice a dobré vínko.
Dovolte mi, abych vám všem touto cestou poděkoval za spolupráci i za pomoc při plnění úkolů a přeji vám hodně zdraví, úspěchů v osobním i pracovním životě. Přeji celé firmě, ať prosperuje, ať jí vychází všechny plány, ať slyším, že se jí daří. V člověku to pak vyvolává určitou hrdost: „ano, tam jsem pracoval“.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám spoustu šťastných chvil s vnoučaty a mnoho dalších cestovatelských zážitků, ať se vám daří!
Ptala se Jana Dostálová a Jana Hejdová