Kdyby vám někdo položil otázku, co podle vás dělá „ajťák“ po práci, představili byste si určitě všechno možné, jen ne nádhernou komunitní zahradu plnou zvířat, včel, motýlů a dětí. Přesně takhle však vypadá volný čas našeho analytika informačních systémů Jirky Vašíčka. Přijměte pozvání do jeho „oázy klidu“, zahrady U Lánské cesty v Černčicích, kterou nás provede společně s partnerkou Markétou.
Návštěva u Jirky Vašíčka by se dala nazvat terapií pro duši. Jak si tu všechno v klidu roste, kvete a voní, máte pocit, jako by se zastavil čas a úplně zmizel stres každodenního života. Přes všechnu tu krásu přírody na něj není prostor. Budovat zahradu začal Jirka společně se svou partnerkou před sedmi lety. „Jirka hodně cestoval, přes rok žil na Novém Zélandu, projezdil
jihovýchodní Asii, pak se vrátil do Čech, přijel za mnou jen s batohem a už tu zůstal. Našel si tu i práci, shodou okolností v ASSA ABLOY tou dobou hledali IT specialistu,“ vzpomíná Markéta. Od té doby tu společně se svými blízkými stihli zrealizovat přírodní jezírko, kamenné zídky, bylinkovou zahrádku, nebo dokonce klubovnu a hmyzí hotel.
Pro Jirku je zahrada a práce venku především obrovský relax po celém dni stráveném prací na počítači. „Doma se snažím technologie co nejvíce omezit. Nedokážu si představit, že bych to dělal celý den a pak přišel domů a zavřel se v bytě k televizi nebo k počítači,“ říká. I když Jirka vyrůstal s rodiči v paneláku v Třebíči, jeho dědeček měl polnosti, lesy a byl na Vysočině velkým hospodářem. „Při kolektivizaci mu všechno sebrali a několik let byl zavřený na nucených pracích v Jáchymově.
Když se vrátil, žil s babickou na venkově a pracoval v družstvu a já u něj trávil každé prázdniny,“ vysvětluje Jirka. „Myslím, že děda s babičkou by určitě byli na naší zahradě rádi,“ dodává.
Zahrada U Lánské cesty je plná barevných květin, bylinek a původních druhů ovocných stromů. Dát si ovoce a zeleninu ze záhonu přímo do pusy nebo na talíř, to je velké potěšení. „Nic nestříkáme, a když je hodně mšic, navaří žena silný přírodní výluh z rozmarýnu nebo levandule. A když nám něco kousek úrody sežere, tak se z toho nehroutíme,“ směje se Jirka.
Jirka se ženou zahrádku neustále zvelebují, buduje na ní další a další nové „komponenty“. Při budování se snaží používat přírodní a pokud možno také lokální materiály. Opuku, staré cihly a „zbytky“ po vybouraných stavbách. Chloubou zahrady je přírodní jezírko. „Ve čtyřicátých letech tu pradědeček ručně těžil písek. Celý pozemek má pískové a následně jílové
podloží a silné prameny. Zkusili jsme v místě, kde rostl rákos, vybagrovat díru, a protože se tam držela voda, vznikl nápad, že bychom tu chtěli přírodní jezírko. Máme do něj svedené i všechny okapy a snažíme se vodu zadržovat na pozemku co nejdéle. Voda v krajině chybí, “popisuje Jirka.
Před třemi lety se navíc začal věnovat včelaření. „Včely jsou strašně uklidňující a navíc léčivé. Stane se mi, že prostě sedím a koukám, jak si lítají, a ztratím pojem o čase,“ zasní se. I ve včelaření se řídí svou životní filosofií nezasahování do přírody. Ze včelaření se podle něj v posledních letech stává velmi populární koníček, který hodně lidí dělá jenom za vidinou zisku z medu nebo protože to je zrovna „in“. „Česká republika je jednou z nejvíce ,zavčelených‘ zemí v Evropě z hlediska hustoty včelstev na kilometr čtvereční. Včel je potom moc a nemají co jíst. V kombinaci s přeměnou krajiny kvůli zemědělství a nedostatku vody je to pro včelstva, a pro hmyz obecně, velký problém. Člověk, který se rozhodne včelařit, si o tom často moc nezjistí, a navíc si až pozdě uvědomí, že tento koníček ve skutečnosti stojí dost peněz, času i energie.
Je potřeba si uvědomit, že včelaření není jen o tom, postavit si na zahradu pár úlů, vytočit a prodat med. Většina lidí si myslí, že většina včelařů je, tak nějak automaticky, ochránci přírody, ale hodně včelařů jsou především ti ,medaři‘. Je to také o tom, tvořit pro včely vhodný životní prostor. Sázet stromy, květiny, snažit se třeba nepoužívat nebo omezit chemii na svojí zahradě,“ dodává Jirka. On sám včely pořídil od jednoho místního včelaře. „Vlastně jsme takoví zachránci,“ smějí se Jirka s Markétou, „většinou se ujmeme toho, co zbude.“
Tímto způsobem přišli i ke stádu oveček. „Ty měl náš známý z vedlejší vesnice. Vždycky jsme říkali, že si je taky časem pořídíme,“ vzpomíná Jirka. „Pak to přišlo ze dne na den. Jeden chovatel nečekaně zemřel, a známý měl možnost jeho ovečky odkoupit. Jenže byly do plemenného chovu, nechtěl je mít s těmi původními. Tak jsme si je vzali my.“ Ovce si přivezli v listopadu a na jaře už měli první jehňátka. Zvířecí „smečku“, kterou kromě ovcí tvoří ještě indičtí běžci, slepičky hedvábnicky, morčata a králíci, naposledy rozšířil letos v dubnu osel Arnoštek.
Zvířat si na zahradě užívají hlavně děti. Ať už jejich dcera Magdalénka, nebo syn Jiřík, děti z přírodovědného oddílu DUHA Čolci, který vede Jirkova partnerka, nebo návštěvy školek, škol. Jirka s partnerkou se dětem snaží předávat myšlenku toho, že když se budou starat o přírodu a o vztahy v rámci komunity, je to jediné východisko pro společnost. „Kdykoli nám děti pomůžou se zvířaty a péčí o přírodu, chceme jim vyzdvihnout, že je to pro nás důležité a moc si vážíme toho, že nám jsou tak nápomocné a pečují o svoje okolí,“ vysvětluje Jirka. „Četla jsem knížku od pana Václava Cílka o přírodních zahradách. Píše v ní, že lidé, kteří žijí přírodní zahradou, mají potřebu měnit svět kolem sebe. Tak jsem nás v tom viděla a musela jsem se smát,“ dodává Markéta.
Ivana Syrovátková