O Josefu Doležalovi, bezpečnostním řediteli rychnovského závodu, by se dalo říct, že svůj život zasvětil orientaci. V práci se musí orientovat v bezpečnostních nařízeních, ve svém volném čase se věnuje orientačním sporům, kreslí mapy a skvěle se orientuje i v tom, jak být výborný vypravěč a společník.
Mluvíme spolu více než rok od počátku pandemie – jak jsi ji osobně prožíval, co ti přinesla nebo naopak překazila?
Pandemie mě zaskočila asi jako většinu lidí. Nepamatuji si, že by nějaká podobná hrozba v minulosti tak výrazně komplikovala život jako nyní. Ale přinesla i pozitivní věci, alespoň pro mě. Při omezení cestování a sportovních akcí jsem měl najednou více času a mohl se věnovat pracovním aktivitám doma, které jsem dříve nestíhal. Dále mi poskytla příležitost k zamyšlení, co vlastně je v životě důležité. V práci se pro mě až tak dvakrát nic nezměnilo. Pouze došlo k rozšíření mé pracovní náplně při auditech na pracovištích, kdy musím nově kontrolovat nošení roušek a respirátorů. Vím, že to pro většinu zaměstnanců není populární, ale je to součástí mé práce. Při této příležitosti bych rád všem poděkoval za trpělivost a výdrž při používání těchto osobních ochranných pracovních prostředků.
Jsi odborník v oblasti bezpečnosti práce. Můžeš porovnat bezpečnost v minulém a současném století?
Začínal jsem na přelomu 80. a 90. let, kdy byly perfektní předpisy a normy pro oblast BOZP, vše bylo detailně a jasně popsáno. Jenže jedna věc byla teorie a druhá praxe. Zaměstnavatel i zaměstnanci si s dodržováním požadavků někdy moc hlavu nelámali. Prevence rizik úplně správně nefungovala, opatření se uskutečňovala až následně jako reakce na vzniklé pracovní úrazy. Postupem času se situace pomalu zlepšovala. Impulzem bylo převzetí firmy ASSA ABLOY a následně vstup Česka do Evropské unie, kdy nedílnou podmínkou bylo sladění našich předpisů s evropskými. K největším změnám však došlo až po roce 2010, kdy vedení firmy začalo věnovat větší pozornost oblasti BOZP. Do zlepšování pracovního prostředí, nápravných opatření a dalších oblastí bylo vkládáno daleko více finančních prostředků než v minulosti. Daleko více jsme se začali věnovat prevenci na pracovištích pravidelným hodnocením rizik. V poslední době se firma přihlásila do programu Bezpečný podnik.
Dělá „bezpečák“ ve svém volném čase nebezpečné věci?
Myslím, že ne, čím jsem starší, tím jsem na sebe opatrnější. Pokud podstupuji nějaké riziko, tak se snažím, aby bylo co nejmenší. Ale s partou kamarádů občas jezdíme do italských Dolomit na vysokohorskou turistiku zpestřenou lezením po zajištěných cestách. Tehdy jsme měli naplánovanou čtyřdenní trasu, která vedla po ferratách od chaty k chatě se zamluveným ubytováním. Veškeré věci jsme si nesli v batozích na zádech. Při závěrečném sestupu k chatě po skále jsme zjistili místy chybějící jisticí lano. Vrátit zpět jsme se nemohli, navíc se blížila bouřka, která je ve vysokých horách velmi nebezpečná, a tak nám nezbývalo nic jiného než to risknout. Na lezení to obtížný úsek nebyl, ale ten pocit možnosti fatálního pádu byl strašný. Po šťastném sestupu jsme na chatu již dobíhali za začínajícího prudkého lijáku doprovázeného hromobitím.
Vím, že máš jednu celoživotní vášeň, můžeš nám o ní povědět?
Mou celoživotní náplní volného času je orientační běh spojený s mapováním. Běhat „orienťák“ jsem začínal v šesté třídě na základní škole a aktivně jsem vydržel závodit až do začátku 90. let. V dorosteneckém věku jsem patřil k širší celostátní špičce a podařilo se mi získat i několik medailí z mistrovství republiky, ale můj sen dostat se do reprezentace se mi nesplnil. Před pěti lety se mi podařil návrat k jinému orientačnímu sportu, a sice k jízdě na horském kole podle mapy, kterému se věnuji dodnes. Znovu zažívám báječný pocit při jízdě v lese spojený s hledáním kontrol podle mapy umístěné na řídítkách kola.
Čím tě orientační sporty tak učarovaly?
Baví mě na nich různorodost, závody se konají pokaždé na jiných místech a v rozdílných terénech. Při závodě se pohybuji v neznámem prostředí, kde jsem třeba poprvé v životě a podle mapy si volím nejideálnější postupy mezi kontrolními body od startu až do cíle. Pro mě je orientační běh určitou formou dobrodružství. Dále mě na orientačních sportech baví to, že o výsledku nerozhoduje pouze rychlost běhu nebo jízdy na kole, ale závodník musí zapojit i mozek. Orientační běh mohu doporučit všem, kteří mají zájem o pohyb v přírodě. Je to rodinný sport pro všechny věkové kategorie. Běháním v lese podle mapy si člověk rozvíjí vlastnosti, jako jsou vůle, vytrvalost a rychlé rozhodování, které jsou důležité pro život.
S orientačním během souvisí další tvá záliba – tvorba map.
K mapování jsem se dostal přes orientační běh a již v samých začátcích mě velmi bavilo kreslit si různé mapky lesíků, městských parků a sportovišť. Absolvoval jsem několik kurzů na tvorbu map a po vojně jsem každý rok pravidelně mapoval prostory pro závody krajské i celostátní úrovně. Dodnes jsem autorem nebo spoluautorem asi 85 map pro různé druhy orientačních sportů. Dále jsme s kolegou vytvořili turistickou mapu mezi hrady Potštejn a Litice a párkrát jsem si zamapoval i v zahraničí. Při pohybu v lese si užívám ticho, čerstvý vzduch, vůni a atmosféru lesa a je to pro mě po práci velký odpočinek. Největší odměnou mi však je, když v době závodů jsem v lese a vidím, že podle mé mapy se dokážou orientovat a běhat stovky závodníků všech věkových kategorií.
Tvorba map je velmi časově náročná. Jedna mapa s prostorem 3 km2 obnáší asi 180 hodin práce v terénu. Konečné dokreslování a příprava pro tisk zabere dalších 10 hodin u počítače.
Zbývá ti ještě nějaký volný čas na jiné koníčky?
Velmi rád cestuji a poznávám nová místa, především u nás doma v České republice. S přítelkyní nebo s kamarády jezdíme po celé republice a podnikáme pěší výlety po horách nebo navštěvujeme zajímavá místa, jako jsou hrady, zámky, přehrady a technické památky. V zahraničí jsem si velmi oblíbil italské Dolomity, hlavně tzv. ferraty. Na Dolomitech mě fascinuje jejich velikost, majestátnost, atmosféra a zabarvení při vycházejícím nebo zapadajícím slunci. Když koukám na ty zvláštní skalní útvary, vodopády a jezera, připadám si jak v jiném světě.
Vrátím se na začátek a propojím tvou práci s tvým koníčkem. Je těžší se orientovat v přírodě při orientačním běhu nebo v bezpečnostních nařízeních a pravidlech?
Obojí je stejně náročné. Co se týká legislativy je pravda, že poslední dobou se hodně vydávají nové předpisy, doplňky a různé aktualizace. Nicméně si myslím, že zatím jsem schopen změny registrovat. Když při jízdě přehlédnu cestu nebo křižovatku, kde mám odbočit a odjedu mimo ideální postup, tak to většinou hned poznám a dokáži se velmi rychle nalézt a vrátit se zpět na správné místo.
Zapotil ses někdy při práci jako při sportovním výkonu?
V práci jsem se několikrát zapotil při vážných pracovních úrazech, ale se „zpocením při sportu“ se to určitě srovnávat nedá. Během mého působení ve firmě jsem zažil pět vážných pracovních úrazů. V paměti mně asi nejvíce zůstaly tyto dva. V prvním případě se jednalo o řidiče, kterého přimáčkl převrácený dopravní vozík. Druhý případ se týkal elektrikáře, kterého zasáhl elektrický proud a následoval pád ze žebříku. V obou případech nebylo jasné, zda přežijí. Asi do smrti si budu pamatovat telefonát vedoucího provozu, který mi roztřeseným hlasem oznamoval, co se stalo a jeho slova „on to nepřežije“ mi znějí v hlavě dodnes. V prvních chvílích jsem se „modlil“, aby vše dobře dopadlo. Naštěstí v obou případech jsme již druhý den dostali z nemocnice dobré zprávy. Oba již nebyli v ohrožení života.
Ivana Syrovátková