„Za měsíc můžete zaběhnout půlmaraton i vy“, říká v rozhovoru Jiří Beneš, jehož největším koníčkem je sport.  

 

Jak jste začal běhat a co vás na tom baví?

Dovedl mě k tomu kamarád. Postupně jsem zjistil, že pokud se chci zlepšovat v dalších sportech, které mě baví, tak k tomu potřebuji větší fyzičku a běh byl ideální doplněk ke všemu. Začal jsem běhat na podzim 2009 a v roce 2010 jsem byl na svém prvním půlmaratonu v Praze. A tam mě pohltila atmosféra závodu, na startu bylo tehdy 6 000 lidí, kteří měli společný cíl překonat sami sebe.

Už jste hned po půl roce běžel půlmaraton?

Ano, zaběhl jsem ho za dvě hodiny, takže to nebyl nijak úžasný čas, ale pořád se u toho člověk tolik netrápí. Dnes ho zaběhnu pod hodinu čtyřicet minut. Na čas kolem dvou hodin není potřeba moc trénovat, stačí odhodlání a za měsíc můžete zaběhnout půlmaraton i vy.

Jaké byly počáteční dávky?

Začátek je asi nejtěžší. Tím, že už jsem předtím nějaký sport dělal, tak začátky nebyly tak náročné. Šel jsem nejdříve 3 km, 6 km, 10 km a postupně to začalo naskakovat, až jsem jednou s kamarádem zaběhl 20 km a zjistil, že se to dá. Najednou jsem byl připravený objemově, rychlostně ovšem ne.

Nezkusil jste maraton? Není to meta pro vás?

Nezkusil, je to poměrně velký rozdíl. U půlmaratonu se mi líbí vyvážení vzdálenosti a rychlosti, 21 km už je slušná vzdálenost ale zase ne taková, aby se to nedalo zmáknout za nějaký slušný čas. Maraton už je jiná kategorie, obdivuji lidi, co se do toho dají, chce to pořádnou psychickou odolnost, přeci jen běžíte mezi třemi až čtyřmi hodinami.

Máte teď nějakou jinou metu před sebou?

Vloni v říjnu se mi stal nepěkný úraz kotníku při volejbale a od ledna se do sportovně aktivního života vracím, takže pro mě je teď meta Hradecký půlmaraton. Bude to přesně po roce od zranění a do té doby jiný sportovní cíl nemám. Jsem rád, že po úrazu můžu zase běhat.

Běháte raději sám nebo s kamarádem, případně ve více lidech?

Jak kdy. Někdy mám chuť jít sám, pročistit si hlavu, ale když jsem začínal, tak se mi osvědčilo chodit s partou přátel, čas vám úplně jinak ubíhá, protože si povídáte. Přestanete vnímat, že vás něco bolí nebo že vás píchá v boku. Navíc si tak zlepšujete dechovou činnost.

Když jste začal běhat, změnilo se něco pozitivně ve vás?

Určitě, začal jsem se zlepšovat ve volejbale, což byla jedna z hlavních motivací v začátcích. Díky lepší kondici se zase posunuji výš v technice herních činností. Hlavně pokud se vám daří v něčem, co vás opravdu baví, tak si pak ten pocit přenesete do dalších aspektů života. Navíc jsem objevil kouzlo půlmaratonu, jeho atmosféru, od pořadatelů a dobrovolníků, kteří se starají o servis, po běžce i lidi, kteří vám na trati fandí. Nemůžete nevnímat tu obrovskou energii, kterou do toho všichni vkládají.

Co je pro začátek důležité mít za vybavení?

Nemusíte investovat velké peníze. Kvalitní boty seženete za rozumné ceny, já dám za běžecké boty nejvíc 2 000 Kč. Trendy kompresní podkolenky nepoužívám, ale záleží na každém jednotlivci, co mu vyhovuje, důležité je cítit se komfortně.

Hitem je měřit si při běhu různé parametry. Děláte to taky?

Zatím si vystačím s obyčejnými hodinkami se stopkami. K pořízení hodinek, které měří tepovou frekvenci, spálené kalorie, délku úseku nebo výškový profil, jsem zatím nedospěl. Vyhovuje mi, že půlmaraton běžím tak, jak zrovna cítím. To je důležité.

A co ty další sporty?

Kromě běhu je to hlavně volejbal. Také přes léto chodíme s kamarády na plážový volejbal. Ještě doplním badminton, kolečkové brusle a v zimě běžky. Aktuálně také koloběžku, myslím, že je to ideálně šetrný pohyb jak pro lidi, kteří začínají s pohybovými aktivitami, tak pro ty, kteří již pravidelně sportují. Sám o sobě pohyb na koloběžce nutí ke správné technice a rovnoměrné zátěži. Mohu vřele doporučit všem.

A ve volejbale se také účastníte turnajů? Držíte nějaký žebříček?

Držíme, hrajeme okresní ligu ve volejbale, které se účastní osm týmů. Někdy nárazově vyrazíme na nějaký celodenní turnaj např. do Lupenice, Nechanic nebo Hradce Králové.

Nemyslíte si, že lidé teď nějak méně sportují?

Myslím si, že ano. Noví nadšenci se shánějí těžko, dost to pociťuji právě u kolektivních sportů. Už teď mi přijde, že je méně lidí, kteří by si šli zahrát jen tak pro radost z pohybu a překonání sebe sama. Což je jen jeden aspekt, další pro mě stejně důležitý je, že díky sportu se pravidelně potkávám s lidmi podobného ražení. Stihneme u toho probrat spoustu dalších věcí a navzájem se poznáváme jiným způsobem. Navíc jsem takto získal opravdové přátele. Jen při kolektivním sportu zažijete během pár vteřin naprosto odlišné emoce, se kterými se nevypořádáváte sám, ale jako součást týmu spolu s ostatními. Učí mě to toleranci a pokoře, občas musíte skousnout porážku, přijmout odpovědnost, kritiku, podřídit se týmu, a přitom všem komunikovat s odlišnými osobnostmi. To je podle mě dnes málokdo ochoten podstoupit a přenést se přes vlastní ego.

Jak se pak stavíte k někomu, kdo přijde a chce se přidat a zkušenosti nemá? Vezmete ho mezi sebe nebo ho spíš berete jako přítěž?

Třeba před deseti lety bych k tomu přistupoval jinak, asi by mi vadilo, jak kdo hraje, na jaké je úrovni. S věkem jsem přišel na to, že je fajn, když lidé začnou, a je jedno jak. Pokud najdou motivaci, je třeba je v tom podpořit. Rozhodně nejsou přítěží. Samozřejmě se může stát, že to nebude mít úspěch, že toho nechají. Když ale vydrží, často přijdou na to, že skrze sport se mohou rozvíjet po všech stránkách. Obecně se dnes sportu lidé často bojí, abych to upřesnil, bojí se začít. Přitom si často neuvědomují, že to není jen od dřině a rozvoji fyzické stránky, ale stejně tak o stránce mentální. Problém vidím už v tom, jak spolu lidé komunikují. Sice hodně, ale hlavně přes telefon nebo sociální sítě. Když mají přijít, mluvit s někým a reagovat na jednoduché situace, tak jsou často bezradní a nejistí. Nejsou zvyklí komunikovat a zároveň číst emoce druhých. To, co zažijete na hřišti. Ten přímý kontakt se ať spoluhráči či soupeřem. Vám může obrovsky pomoci, jsou tu opravdové emoce a upřímnost, kterou na sociálních sítích nezažijete. Vše pozitivní si lze přenést i do osobního a pracovního života.

Děkujeme za rozhovor.

Jiří Beneš pracuje v ASSA ABLOY Rychnov od roku 2016 na pozici skladníka. Jeho největším koníčkem je sport – běh, volejbal, badminton, koloběžka, in-line brusle.