A udržet jeho zdraví je to nejzásadnější. Mým největším plánem do budoucna proto je, aby zůstal zdravý a mohli jsme pomaloučku a klidně zvyšovat jeho sportovní úroveň, říká Vendula Dušková, referentka zákaznického servisu BU Sigma.
Co vás přivedlo ke koním? Jak jste se dostala k tak zajímavému a hodně náročnému koníčku?
Ke koním jsem se přivedla sama, neměla jsem žádného člena rodiny ani kamarády, kteří by se tomuto věnovali. Jezdit jsem chtěla od malička. Ale až do mých patnácti mi trvalo, než jsem přemluvila tatínka, aby mě vzal u nás na vesnici k pánovi, který měl koně, a já mohla začít. Nikdy jsem nebyla v jezdeckém klubu, kde by byly děti, nebo v nějakém kolektivu, to jsem nikdy nechtěla. Tam se děti o koně hodně hádají, je celkem velká rivalita. Rodiče s tím ale nejsou smíření doteď, bojí se samozřejmě, je to nebezpečný sport.
Kolik máte koní?
Koně mám dva, valachy, na rozdíl od hřebců nebo klisen jsou nenároční a dobře cvičitelní.
V čem spočívá trénink? Jen v ježdění nebo je tam i jiná příprava?
Jinou přípravu dělají profíci a jinou laici jako jsem já. Já nedělám žádný jiný další sport jako doplněk, i když doporučují třeba plavání. Je potřeba trochu vyrovnat jednostrannou zátěž, ale vedle času, který koním věnuji opravdu každý den, nedělám žádný jiný sport, abych mohla chodit třeba běhat nebo plavat.
A co z toho bolí nejvíc?
Spíš nohy, záda ne, když dobře sedíte, tak by vás záda bolet neměla, naopak by to mělo mít pozitivní vliv na držení těla, protože sedíte vzpřímeně. Musíte svaly používat a zároveň být uvolněný, což je strašně těžké. Používat nohy odděleně, mít správnou koordinaci pohybů. Zvládnout to zpočátku je opravdu velký problém. Chvíli trvá, než se srovnáte s pohybem koně, navíc každý kůň je jiný. Není to kolo ani motorka, má vlastní hlavu, má svůj charakter.
Co je na koních hezkého, co vás na nich nejvíce lákalo?
Je to prostě krása! Vypadají ušlechtile, ale je pravda, že s každým kolečkem hnoje vám to připadá méně ušlechtilé (smích). Jezdím ráda sama do přírody, je to relax. Kolem jsou jenom stromy a je to o souznění s tím koněm a uvědomění si toho, že to zvládáte. Je to velká výzva, když se snažíte dokázat něco, co nejde překonat silou ani tvrdohlavostí. Můžete být sebevíc zdatný a nepůjde vám to. Jsem hodně tvrdohlavý člověk, a to mě dost brzdí. Kůň je velké zvíře, takže zároveň musíte mít respekt, ovládnout strach, úzkost. Používá se i pro pedagogicko – psychologické ježdění, u mentálně postižených dětí to má obrovský vliv a přínos.
Také poskytujete tyto terapeutické služby?
Neposkytuji, na to musí být speciálně cvičený kůň. I když jsem byla ve stáji, kde jsme pomáhali s terapiemi, na jednu stranu super, ale je to velká zodpovědnost. Dělala jsem jen vodiče, ale na dětech je pak vidět obrovský posun. Některé děti se rozmluví, začnou se smát. Má to jednoznačně pozitivní vliv.
V jaké disciplíně, soutěži závodíte?
Nikdy jsem závodit nechtěla. Pak jsem si pořídila vlastního koně a zjistila, že by mě to možná bavilo. Dělám všestrannost, je to kombinace drezúry, což je něco jako gymnastika s koněm a dostihu – překážkové dráhy. Poslední součástí je parkur, což je náročné, kůň musí mít přiměřené tempo, musí být přesný. Je to takový trojboj – drezúra, kros, parkur.
Dá se to koně naučit nebo jste vybírala disciplíny vzhledem k jeho osobnosti nebo charakteru?
Každý kůň na tento trojboj samozřejmě není, ale dá se to do určitě míry naučit. Já jsem si to vybrala asi kvůli krosu, protože ten je na tom nejadrenalinovější. Zkusila jsem to a koně to bavilo, můžou se proběhnout, poskočit. Je to hodně o adrenalinu, kůň to má rád, ale pak ho musíte zase pro další disciplínu zpracovat, musí kráčet pomaleji, a to už se mu pak zase nemusí líbit. Pokusí se s vámi diskutovat. Musíte na něj nějak vyzrát a nejde to silou, nejde to tvrdohlavostí. Musíte s ním cvičit a cvičit a nesmíte být na něj hrubý, protože on pak nebude chtít poslouchat.
Jak často trénujete?
S trenérem jednou až dvakrát týdně, skokový trénink a drezúrní. Jinak jezdím sama do terénu a snažím se vlastním selským rozumem přijít na to, co je vhodné pro koně. Nesmíte ho přetáhnout, je tu tenká linie, když koně znechutíte, přestane úplně pracovat. Nemůžete ho přetáhnout, není to stroj.
Je to finančně náročné? Musíte mít sponzora?
Sponzoři v podstatě neexistují, financujeme si vše sami. Nechápu proč, ta disciplína je opravdu hezká, dá se na to dobře koukat, ale diváků je málo. Zájem je maximálně o parkury. Oproti drezúře, kde laici vůbec nevidí, jestli kůň dělá chyby nebo ne, na parkuru je chyba jasná, shodil, neshodil, zastavil, nezastavil. Diváků je tady víc, a tak někdy je i víc sponzorů.
Musíte platit čas toho trenéra nebo ještě další výdaje?
Ano, platím trenéra a dopravu, protože vlastní nemám. Mít koně doma je levnější, ale časově náročnější. Je s tím spojená práce, musíte u něho být ráno, večer, odpoledne, pořád. Ale mám koně pod kontrolou, vím, co se mu děje, jestli mu třeba není špatně.
Máte za sebou nějaké úspěchy?
Byla jsem nejlépe druhá. Nejezdím na výhru, jezdím, abych dojela. Ve všech třech disciplínách můžete kdykoliv skončit, kdykoliv vás mohou diskvalifikovat. Většinou se to nestane na drezúře, tam se pohybujete jen na vyhrazeném prostoru. Je úspěch, když dojedete ve zdraví, když neuděláte nějaké zásadní chyby. Vždycky se obracíte na sebe a toho koně, kde jste začali, jakou cestu jste ušli a jak vám to jde. I když jezdíte s profesionály, srovnávat se je nemožné. Je už úspěch, když mě někdo z profíků zná, mám z toho docela dobrý pocit.
Máte za sebou nějakou nepříjemnou zkušenost s koněm?
Nestalo se mi to u mých vlastních koní, ty už přeci jen znám, jsou předvídatelní, mám je nějak vychované, ale stalo se mi to s cizími koňmi, ošklivé pády až po zlomený obratel. Ano, jsou i velmi špatné zážitky. Prostě nehody se stávají, když se nějaká stane, znervózní to celou vaši rodinu, celé vaše okolí a jim to nevysvětlíte, že to prostě byla hloupá náhoda. Riziko je obrovské, ale zranění jako taková se stávají, jsme na ně zvyklí.
Máte nějaké ochranné pomůcky?
Samozřejmě základem je dobrá přilba a máme speciální vesty. Je to taková pěnová vesta, která se dá kombinovat s airbagovou vestou, což je dobré na krosy. Je to inspirované motorkáři, kdy si zapnete pojistku za sedlo a jakmile se vám pojistka vypne, tak vám pumpička nafoukne airbag. Je to super. Velký důraz se klade na to, aby skoky splňovaly bezpečnostní požadavky. My si samozřejmě sami zdraví chráníme, každý má na závodech vybavení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Jaké máte plány do budoucna?
Kůň je křehká bytost, a udržet jeho zdraví je to nejzásadnější. Takže největší plán je, aby zůstali zdraví a mohli jsme pomaličku a klidně tu úroveň zvyšovat.
Děkujeme za rozhovor.
Ptala se Ivana Syrovátková a Barbora Vaňásková