Na podzim se konal již jedenáctý ročník akce Velká cena FABky v motokárách. Jedná se o závod na 175 kol sedmičlenných týmů na Jamách v Rychnově nad Kněžnou. Tým tvoří kapitánka a dalších šest členů. Závod každoročně pořádá Milan Čermák. Původně chtěl stmelit kolektiv i mimo práci. Že z toho vznikne oblíbená tradice, vůbec nečekal.
Jak dlouho už organizuješ motokáry?
Myšlenka vznikla v roce 2010, první závod jsme jeli v roce 2011. Oslovil jsem šestnáct lidí z fabriky a šli jsme. Kupovali jsme si jednotlivé jízdy, sčítali si body za umístění a z toho vzešel vítěz. Další rok nás bylo dvacet. Před třetím ročníkem nastal velký boom, rozkřiklo se to, hlásili se další a další zájemci a najednou nás bylo 63. S takovým nárůstem se musela změnit pravidla, už to nešlo jezdit jako předešlé ročníky a bylo to náročnější na organizaci.
Kde se vzal nápad na organizaci takové akce?
To bylo spontánní. Říkal jsem si, že v práci jsme hodně vytížení, není prostor pro větší komunikaci, tak by bylo fajn jít si sednout mimo práci, popovídat, zajezdit. Měla to být jednorázová akce, vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že by z toho měla vzniknout tradice. To vyplynulo, až když se lidem akce líbila a ptali se na další ročník. Už při první myšlence měly zájem i ženy, a tak vzniklo to, že jsem z nich udělal kapitánky.
Jak se závody změnily oproti prvním ročníkům?
V prvních dvou ročnících byl postup takový, že po každých pěti odjetých kolech se závod zastavil a sčítaly se body dle pořadí. Člověk dopředu nevěděl, s kým pojede, protože týmy si losovaly kapitánky až na místě. S třetím ročníkem a návalem účastníků jsme museli postup úplně změnit, vymyslet systém střídání a vyladit všechno tak, aby to fungovalo. Přišel jsem Na Jámy a řekl, že bychom potřebovali střídat a můžeme to udělat klidně v depu. Oni přišli s tím, že se to udělá venku, a připravili tam prostor pro střídání. Do té doby tam nic takového nebylo.
„Filozofie je taková, aby si ceny odnesli i ti, kteří nejsou nejrychlejší.“
Musíš být zaměstnancem ASSA ABLOY Rychnov, aby ses mohl zúčastnit?
Prvotní myšlenka byla „udělejme akci pro fabáky“. Účast je tedy převážně z naší firmy. Pak ale měli a mají zájem také lidé, kteří u nás skončili. Chtějí si popovídat, vidět se s bývalými kolegy. Dlouhá léta bylo součástí areálu SEKO TOOL, takže jsem pozval i je. Dozvěděla se to také jejich pobočka v Lounech a pravidelně teď jezdí i jejich tým. To je takový ukázkový tým. Nejsou horliví, jsou slušní, nadšení a mají úsměv na tváři po celou dobu akce.
Jaké ceny vyhlašujete?
Filozofie je taková, aby si ceny odnesli i ti, kteří nejsou nejrychlejší. Takže kromě klasického pořadí a měřitelných cen, jako nejrychlejší kolo, nejrychlejší žena, se vyhlašuje například cena kapitánek, gentleman závodu, cena Karla Hvězdy, osobnosti týmů. To jsem po dva ročníky nechal na starost dětem, mojí dceři Terezce a synu Pavla Fiedlera Filipovi. Měli za úkol chodit mezi týmy, pozorovat, jak se kdo projevuje, chová na dráze i mimo ni, je zábavný, sympatický a dle toho vybrat osobnost každého týmu. Prostor také nechávám pořadatelům, aby určili pět až sedm cen, které vyplynou ze situací daného ročníku. Letos tak například byly ceny Pata a Mata, nejlepšího fanouškovského týmu, problémového počítání do pěti nebo nejlepšího zásobovatele občerstvení směrem k pořadatelům. A pak máme cenu Ivy Valentové, pobyt na její chatě. Tato cena se losuje.
Jak velký je organizační tým? Jsou nějaké překážky, které s týmem musíte řešit?
V organizačním týmu jsem já a pět až šest dalších pořadatelů. Poslední dobou jsou součástí týmu zmiňované moje děti Terezka a Míla a Filda Fiedler. Já zajišťuji přípravu hlavně před akcí, na ostatních pořadatelích je břemeno v den konání. Bez nich by to nešlo a moc si jejich přístupu vážím. Hlídají správné střídání a chování závodníků na trati, udělují zmiňované ceny, organizují vyhlášení cen, komunikují s kapitánkami. Dnes už to máme zajeté a vše funguje. Problémy, které musíme řešit, souvisí s nedisciplinovaností lidí. Spousta týmů nahlásí, že pojedou, a pak je člověk musí nahánět. Nebo máme daný termín, dokdy platit, ale spousta týmů platí až s měsíčním zpožděním. To je na tom nejtěžší. Dost dlouho totiž nevím, kolik nás skutečně pojede. Pak mám málo času na přípravu cen. Občas se objeví i nesportovní chování na dráze nebo porušení pravidel, které se postihuje trestnými vteřinami.
Neměl jsi tedy někdy chuť s pořádáním motokár skončit?
Ne, to ne. Ale někdy se najde človíček, který zapomene, proč tam přišel, a rozčiluje se například proti rozhodnutí pořadatelů nebo že nemohl předjet pomalejšího jezdce. Pak ta myšlenka naskočí rychle. Na druhé straně jsou lidé, kteří mi energii nalijí. Přijdou a pochválí, že je to super akce. A těch je víc. Ve finále to tedy má smysl dělat. Ačkoliv to vlastně vždycky byla soukromá akce dělaná pro fabáky, tak i když přijdu za Honzou Galdou, že bychom potřebovali finanční pomoc, a vidím i jeho nadšení, jak akci podporuje, dává mi to smysl. Chci, aby to běželo. Můj cíl je, že na akci přijdou známí těch, kteří jezdí, budou stát podél trati a fandit. To by pro mě byl top, co už nejde nikam posunout.
Jana Hejdová