Kdyby měl každý region svého dvorního umělce, za Rychnovsko by jím nepochybně byla Jarmila Haldová. Dala podobu postavám ze zdejších pověstí, několik svých betlémů, ať už vyřezávaných ze dřeva, či papírových, umístila do Rychnova a jeho okolí a její specifické veselé figurky bezpečně pozná každý Rychnovák. Původně Pražanka z umělecké rodiny vždy tíhla k venkovu, a tak se s manželem, botanikem, usadila v Sedloňově. „A stále mě to tu inspiruje,“ usmívá se výtvarnice.
Už máte v nějakém betlému postavu Aloise Fáborského?
Udělala jsem na Studánku betlém, který je tam přes Vánoce k vidění, a letos do něj Alois Fáborský přibude. Je to zajímavá postava, založil něco, co v podstatě proslavilo celý kraj.
Vaši práci pozná každý krajan, máte nezaměnitelný rukopis. Je to pro vás důležité?
Jsou výtvarníci, kteří se záměrně zabývají tím, aby každá jejich práce byla založená na jiném výrazu, nápadu, na jiné technice. Pak jsou ti, kteří se drží „toho svého“. Já se snažím neopakovat. Takže například u betlémů, kde figurky sice vždy budou mít můj rukopis, nikdy nedělám dvě stejné. Vždy se něčím liší, ať už pohybem, oblečením, a tak dále.
Jak jste si ke svému stylu našla cestu?
Odmalička jsem tvořila. Oba mí rodiče byli výtvarníci a zabývali se tvorbou pro děti. Máma ilustrovala dětské knížky a táta se zabýval loutkovým divadlem, dokonce to učil i na DAMU. Předali mi tedy jasná pravidla, jak se to má dělat, aby to bylo srozumitelné pro ty, kterým je to určeno. Třeba mě naučili, že když je loutka na scéně, musí mít obličej výrazný i na dálku. Výrazné oči, výrazné rysy obličeje… To se do mě vepsalo a je to na mé tvorbě vidět.
„V Praze přijímáte kulturu, kterou vám naservírovali. Tady se zapojíte.“
S rodiči jste bydleli v Praze. Jaké to bylo, přestěhovat se z velkoměsta do horské vesničky?
My jsme sice bydleli v Praze, ale léta jsme trávili na chalupě v Krkonoších, uprostřed lesů a přírody. Také jsem měla na venkově babičku a příbuzenstvo. Měli krávu, slepice a spoustu dalších zvířat. To bylo něco pro mě. Kdykoli jsme k nim přijeli, jako první jsem šla zkontrolovat zvířata. K venkovu jsem vždycky tíhla, a když jsem se vdala za botanika a zahradníka, hledali jsme místo, kde by byl náš rodinný život spjatý se zahradou. Okolnosti nás zavedly sem do Sedloňova.
Není život na venkově tak trochu bariérou pro kariéru umělce?
Je to taková zvláštní věc. Moje prababička pochází od Náchoda. Její příbuzný byl malíř, a když se rozhodl, že z Prahy odejde, začalo se tam na něj zapomínat. Jako by se ztratil z veřejného života. Praha byla středem světa. Dneska to takhle není. Zkrátily se vzdálenosti a žije se více dohromady a také se tu žije kulturně. Střed světa je tam, kde člověk je. Nikdy mi nepřišlo, že bych zmizela z civilizace. Našla jsem tu spoustu kulturních podnětů. Když žijete v Praze a chodíte za kulturou, přijímáte něco, co vám naservíroval někdo druhý. Tady se zapojíte. Když se dělá divadlo, výstava, lidé se tu angažují. Na venkově je kultura živější, protože ji tu vytvářejí společně.
Vnímáte, že se takový venkov pomalu vytrácí?
Strašně moc se změnilo s příchodem techniky. Jsem staromilec, dělám raději grafiku perem a štětcem než na počítači, ale netvrdím, že to není umění. Je to jiné, ale zároveň není, protože člověk zůstává pračlověkem a pořád má stejné předpoklady jako tenkrát, ale záleží na každém, co si z toho vybere. Vzdálenosti se zkracují čím dál víc.
Máme „dobu digitální“, přesto jsou betlémy lidí stále velmi oblíbené a vyhledávané. Čím to je?
Betlémy jsou nesmrtelný fenomén. Skrývají, i pro nevěřící, krásný příběh. Dochází k zázraku, že se narodí miminko, což je zázrak vždy, i když se narodí „obyčejné“ dítě. A je tam další úžasná věc, že k miminku přichází lidé a dělí se s ním o to, co mají. To je něco tak pozitivního, co lidi nutně přitahovat musí. Minulý režim to samozřejmě nepropagoval, takže se chodilo koukat na betlémy pouze do kostela, ale když bylo po revoluci, začaly se znovu připravovat betlémové výstavy. Člověk si říkal, že se to po prvních letech omrzí. Není to pravda. Po třiceti letech jsou pořád výstavy betlémů plné návštěvníků.
Přispívá k popularitě také snaha autorů betlémy modernizovat, přidávat do nich prvky ze současnosti?
Samozřejmě je to pro lidi lákavé. V Novém městě nad Metují mám betlém, který je založený na tamějších lidech. Vytvářím na objednávku něčí dědečky, vnoučata a další. Přispívá také to, že si tam každý najde to svoje, ať už je to řemeslo, oblíbená postava, známá osoba. Je to ale věc, která je pro nás specifická. Lidoví tvůrci vybíjí svou tvůrčí fantazii.
Dokončujete, jak sama uvádíte, vrchol svého díla, kolekci českých panovníků a jejich manželek. Proč jste se rozhodla
vytvořit zrovna panovníky?
Vždycky jsem k tomu tíhla, moc mě baví ta posloupnost, navíc mám ráda historii. Původně jsem dostala za úkol udělat obrazy světců, ale ti měli být pro nevidomé, takže dostali reliéfní podobu. Ten způsob, udělat reliéf a pak na něj malovat, se mi moc líbil. Takže jsem se rozhodla pro panovníky a chtěla bych udělat takovou posloupnost nejen naši národní, ale třeba i co se týče odívání.
„Nerada tomu říkám bavení se. Je to něco, co chci dělat jako seriózní práci.“
Postavy máte propracované do nejmenších detailů. Kde všude čerpáte informace?
Mám hromadu knížek a pak se samozřejmě snažím navštěvovat místa, čas od času se konají i různé inspirativní výstavy. Navštívili jsme i Vídeň, vatikánská muzea, ledacos si tam kreslím, inspiruji se, abych mohla postavy přesně oblékat.
Kolik panovníků vám ještě chybí?
Panovníkům chybí posledních šest postav, tři poslední králové a jejich ženy – na pořadu dne mám Ferdinanda V.
Někde jste se zmínila, že váš nejoblíbenější panovník je Jiří z Poděbrad. Který vás naopak nenadchnul?
Postupem času, jak jsem prostudovávala materiály, mě každý panovník svým způsobem nadchl nějakými svými kvalitami. Protože ty kvality skutečně měli. Dost často to byli vzdělaní lidé, u nás poměrně brzy. Zatímco v Evropě vzdělání stálo na duchovních, tady byl například Karel IV. vzdělaný, gramotný, což v té době nebylo ani mezi panovníky pravidlo. U každého jsem vždycky našla něco pozitivního, když byl nějaký protivný, nakonec jsem pro něj našla pochopení a omluvu.
Budete po panovnících pokračovat s prezidenty?
Prezidenty dělat nebudu. Udělala jsem kdysi jednoho, a to Václava Havla. Váže se k tomu taková rodinná historka. Maminka, když se rozhodla za první republiky, že chce studovat malířství, dědeček nebyl rád. Nakonec jako vlastenec usoudil, že by jednou mohla malovat pana prezidenta Masaryka. Máma vystudovala, jenomže to už nebyl prezident vhodný ke ztvárnění. Zůstalo to v rodině trochu stranou. Pak jsem najednou byla v situaci, kdy už tu byl zase prezident, který za ztvárnění stál. A skutečně jsem dostala takový úkol. Když měl do Chrudimi na návštěvu přijet pan prezident Havel, požádali mě o loutku. Nesměla ale být na provázcích, aby to nevypadalo, že je prezident loutka, se kterou někdo manipuluje. Tak jsem vytvořila figuru, a protože mám úsměvný přístup k životu, tak jsem ho udělala jako Ferdinanda Vaňka. Doufám, že mu ho dali.
Co tedy máte v plánu, když ne prezidenty?
Mám toho moc. Kromě betlémů dělám ilustrace květin. Ilustruji manželovi botanické práce, pohádky, pověsti. Teď maluji herbářové květiny, které jsou vysázené na Studánce. Záhon vysázel manžel, já k tomu dělám takový sešitek, kde budou květiny namalované a popsané.
Co vás z toho všeho, co děláte, baví nejvíc?
Nerada tomu říkám bavení se. Je to něco, co chci dělat jako seriózní práci, ale také něco, co dělám ráda a co mě těší. Jsem ráda, že ty činnosti mohu střídat, je to příjemná změna.
Ivana Syrovátková
