Přinášíme vám rozhovor s Janou Křížovou, ředitelkou neziskové organizace Pferda, která poskytuje sociální služby dospělým lidem s mentálním postižením a duševním onemocněním.

 

Jak to všechno začalo?

Do kavárny Vesmírná v Praze ve Smečkách jsme s kolegyní Ivou Laštovicovou chodily poměrně často a moc rády, protože to tam vždycky bylo moc útulné, jídlo jako od mojí babičky a příjemná obsluha. Po studiu speciální pedagogiky jsme mohly jít do školství nebo do ústavu, ale už jsme měli zkušenosti s prací s lidmi s mentálním postižením, pořádaly jsme pro ně horolezecké nebo vodácké tábory a začaly jsme hledat v Rychnově prostory, které by se daly využít jako kavárna. Našly jsme místo v Pelclově divadle, rekonstrukce začala v říjnu roku 2005 a v půlce prosince jsme otevíraly. Začátek byl tedy velmi hektický a složitý, protože jsme nikdo nic neuměl, já nejsem ekonom ani manažer, pořád se učím. Ale zároveň krásný, protože se nám podařilo sehnat báječné spolupracovníky, a to vlastně trvá dodnes.     

Jak se vám daří překonávat současnou krizi?

Z finančního hlediska by bylo rozumné zavřít, provoz se nevyplácí, ale naši zaměstnanci tak moc potřebují mít pocit, že mohou pomáhat a pracovat, že máme otevřené okýnko a fungujeme. Na jaře jsme měli zavřeno a oni se několikrát denně chodili ptát, kdy otevřeme. Pokud by nemohli pracovat, jejich psychický i fyzický stav by se rychle zhoršoval a jejich návrat do práce by po delším čase byl v mnohých případech velmi složitý, protože si ty činnosti osvojovali několik let. Pak tu máme srdcaře, kteří sem přijdou, i když mají dovolenou, protože to tu prostě mají rádi.

Čím si to vysvětlujete?

Těžko říct, ale všichni se tu snažíme, aby nám tu bylo dobře. Čas od času se zaměstnanců ptáme, co je na té práci nejvíc baví, a pořád nám z toho vychází, že je pro ně nejdůležitější kolektiv. Toho si asi cení víc než peněz. Teď v lednu nás napadli hackeři, přišli jsme o všechna účetní data a je potřeba je rekonstruovat. Takže kolegyně mají navíc ještě víkendové služby a velmi ochotně dělají vše, co je v jejich silách, bez požadavku na mimořádnou odměnu.  

„Rádi spolupracujeme s jinými poskytovateli sociálních služeb v okolí. Nejsou pro nás konkurence, ale spíš se snažíme těmi činnostmi jeden druhému pomáhat.“

 

Jste finančně závislí na dotacích z vnějšího světa?

Jsme. Naší metou je, aby se naši lidé mohli uplatnit na volném trhu práce, ale jejich přístup, ač se snaží sebevíc, vyžaduje dohled, jsou pomalejší a je tu určitá chybovost. A to dnešní zákazník těžko akceptuje, takže máme hodně zaměstnanců na mikroúvazky, třeba tři hodiny týdně. Pomohlo by, kdyby náš klient měl v té firmě někoho, kdo mu bude blízkým pracovním kolegou nebo patronem. I zvládnout provoz v naší kavárně, kdy je třeba za normální situace plno, není jednoduché a když někdo spěchá, tak ho musíme třeba odkázat do jiné kavárny.

Na co se těšíte každý den do práce?

Mám ráda rituály. V pondělí se těším, že přijde po poledni paní L. žehlit vyprané prádlo. Neznám nikoho jiného, kdo by se těšil, že bude žehlit koš prádla. Tak to je hezké. Ve čtvrtek nám sem paní N. nosí letáky z Lidlu, na tu se taky vždycky těším. Pravidelná ranní káva v příjemné společnosti kolegyň je můj velmi oblíbený rituál.

Je to pro vás ještě práce? Nebo to přerostlo v něco, co vás naplňuje a už se tomu práce nedá říkat?

Práce to je. Zvlášť teď, co obnovujeme ta data, máme na to určitý termín a je to opravdu hodně práce navíc. A nemůžu vypnout. Když mám dovolenou, tak si přesměruji telefon na kolegyni, ale cítím podvědomě pořád tu odpovědnost za těch 90 zaměstnanců, vnímám všechna rizika a vím, že pokud se něco stane, tak budu já a Iva Laštovicová ten poslední voják v poli, který to tu bude zachraňovat. Dramatické období jsme tu třeba měli, když jsme byly s kolegyní téměř zároveň na mateřské dovolené a nikdo nechtěl převzít zodpovědnost za finance a vedení podniku. Naštěstí mám velkou oporu ve svém manželovi, který mě vždy vrátí na pevnou zem, když něco doma řeším. Jsem tu v pozici zaměstnance, mohla bych vlastně kdykoliv odejít, ale zároveň nejsem „jen“ zaměstnancem a nešlo by to tak jednoduše. Pokud vůbec. Stojí to tu na nás, ale neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Byla jsem zaměstnaná v Bohnické léčebně a taky mi to tam dávalo smysl, asi bych nakonec šla do něčeho stejného, pokud bych to musela řešit. Ale nejsem v tom sama, s kolegyní Ivou Laštovicovou máme hodně silný a blízký vztah a vždycky jsme schopné se nějak domluvit, i když spolu třeba nesouhlasíme a v tom je taky velká síla. I proto se těším do práce – protože se těším na ni.

Pokud byste měla jedno přání, které by se vám splnilo, co by to bylo?

Ta účetní data od roku 2018! Musíme tomu věnovat síly, které bychom mohli napnout jiným směrem. Ale i to beru jako zkušenost, která nás posouvá dál. Taky bych si přála, aby bylo dost bytů pro naše klienty a aby nebránilo jejich samostatnému bydlení to, že je nemají a nemohou si je pronajmout.

Děkujeme za rozhovor.

Martin Prorok 

Mgr. Jana Křížová žije v Solnici, vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor speciální pedagogika. Ve volném čase se se svým psem věnuje lovecké kynologii a relaxuje u pečení chleba.

Organizace Pferda z.ú. byla založena v roce 2004 v Rychnově nad Kněžnou, provozuje dvě Tréninkové kavárny Láry Fáry, Tréninkovou pekárnu, Tréninkový byt, úklidovou firmu, Pekárnu na Plechu. V roce 2014 získala titul Neziskovka Roku a v roce 2018 Značku spolehlivosti.