V roce 1998 bylo náměstí Le Grand-Place v Bruselu zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
Na začátek zase trochu historie
V době 600 let před naším letopočtem se na území dnešní severní Itálie, Francie a Belgie rozprostírala Galská říše. Obývaly ji tři kmeny – Galové, Akvitáni a Belgové, jak je ve svých zápiscích pojmenoval římský císař Caesar, který si celé toto území v letech 59–52 před naším letopočtem podrobil a Belgy přitom označil za nejstatečnější z Galů. V roce 27 př. n. l. byla na jejich území vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v dnešní francouzské Remeši. Následně byl sever tohoto území obsazen Germány a Franky, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící potomci Galořímanů, a to byl počátek dnešního jazykového rozštěpení Belgie.
Ve 14. století toto území spolu s celým Nizozemím zdědili Habsburkové a belgická města se stala významnými centry obchodu, průmyslu a umění. V roce 1815 připadla Nizozemí, které ale svoji nadvládu ztratilo už po 15 letech. V té době, za vlády Leopolda II., získala již samostatná Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala.
Svůj charakter ale do té doby neutrální Belgičané ukázali za první světové války, kdy kladli tvrdohlavý a nakonec marný odpor německým vojskům, která na jejich cestě k moři zdrželi měsíc a umožnili tak britským silám, aby se včas připravily na svůj později úspěšný protiútok. V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně použit bojový plyn yperit. Neutralitu si Belgie držela i po celou druhou světovou válku, kdy byla ale opět napadena německou armádou a po 18 dnech bojů se vzdala.
Lví pahorek (Butte du Lion), kónický umělý kopec nacházející se v obci Braine-l‘Alleud, připomíná bitvu u Waterloo (18. června 1815), která znamenala konec Napoleonova stodenního císařství. Dnes se na tomto místě nachází památník, muzeum a několikrát do roka se zde koná vojenská přehlídka v dobových kostýmech.
Canal Du Centre společně s dalšími kanály Brusel-Charleroi a Nimy-Blaton-Péronnes spojuje řeky Máza a Šelda. Jeho výstavba probíhala v letech 1882 až 1917. Všechny čtyři hydraulické lodní výtahy (dva z nich na snímku) jsou významné technické památky.
Moderní historie
Po těchto dvou bolestných zkušenostech se Belgičané stali silnými zastánci kolektivní bezpečnosti, proto byli i mezi zakládajícími členy vojenské aliance NATO, která má dokonce v Bruselu sídlo. Jejich dalším významným strategickým krokem byla regionální a evropská integrace – stáli u zrodu Beneluxské celní unie i Evropského hospodářského společenství, ze kterého později vznikla Evropská unie. Proto i ta má sídlo v Bruselu. Klíčovou osobností byl v tomto ohledu belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak, který stanul jak v čele NATO, tak byl i prvním předsedou Evropského parlamentu.
Poválečné období přineslo ale také vnitřní spory o uspořádání státu, rozděleného na vlámské Flandry, kde převažovala zemědělská produkce, a průmyslové Valonsko, které začalo za Marshallovým plánem podporovanými Flandry zaostávat. Rozštěpení země ještě více prohloubila hospodářská krize uhelného a těžkého průmyslu a národnostní rozkol se stal v 60. letech 20. století hlavním vnitropolitickým tématem. Začalo se hovořit o tzv. jazykové válce. Vlámové požadovali zrovnoprávnění vlámštiny – vlastně nizozemštiny, což vyvrcholilo v roce 1970 změnou ústavy a tzv. Federalizací Belgie podobně, jako tomu bylo po sametové revoluci v Československu. Regiony s vlastním parlamentem a vládou dostaly silné kompetence pro rozvoj zemědělství, rybolovu, zahraničního obchodu, vlastního území nebo organizování voleb. Snahy o úplné rozdělení země ale zejména v posledních dvaceti letech mezi vlámskými i valonskými politickými stranami sílí, hlavní překážkou je však město Brusel, dokonalý propletenec jazyků, národností, obyvatel i kultur.
Dnes je Belgie věrna tradici velmi liberální politiky, hned po Nizozemsku zde byly povoleny sňatky homosexuálů i eutanázie. Bylo zde také dlouhou dobu podporováno přistěhovalectví, zejména z muslimských zemí, které se mělo stát jakýmsi tmelem na vnitřně rozštěpenou Belgii. Přistěhovalci ale vesměs nepřijali belgickou identitu, část z nich se radikalizovala a je dnes zdrojem mnohých nepokojů v celém západoevropském regionu.
Gravensteen, středověký hrad postavený roku 1180, je jednou z hlavních dominant města Gent a turistickým lákadlem.
Ve městě Gent najdete nejvíce chráněných historických památek v Belgii v čele s působivou zvonicí Belfort, hradem nebo majestátní Katedrálou sv. Bavona, která ukrývá jedno z nejvýznamnějších děl světového malířství, tzv. Gentský oltář.
Hranolky, pivo, pralinky a Šmoulové
A jak jdou dohromady hranolky, pivo, pralinky a Šmoulové? U nás moc ne, ale v Belgii ano. Hranolky tam jsou národním jídlem a recept na ně vymysleli dva belgičtí rybáři, kterým v jezeře zamrzly rybky na smažení, tak si nařezali brambory tak, aby jim je tvarem připomínaly. Ty správné a jedinečné jsou z odrůdy Binche a nadvakrát smažené v hovězím sádle. A na tloušťku prý nejdou, za problémy s obezitou spíš mohou karbanátky a omáčky, které si obvykle k hranolkům přidáváme.
A s pivem to Belgičané mají asi jako Češi. Milují ho, uctívají ho a rozumí mu. V Belgii se ho vyrábí více než 700 druhů a obvykle obsahuje kolem 7 % alkoholu, proto se podává ve sklenicích o objemu 0,25 nebo 0,33 litru. Je dokonce na seznamu UNESCO a dělí se na tři základní skupiny – kvasnicová trapistická, dlouho zrající lambiky a pšeničná bílá piva. Belgické pivo Stella Artois patřící stejnému majiteli jako Staropramen nebo Hoegaarden, které by se podle tradice mělo vypít ne více než na tři doušky, zná a „toleruje“ mnohý český znalec piv.
Geniální nápad plnit tenkou čokoládovou krustu krémy, likéry nebo oříšky dostal v roce 1912 Jean Neuhas, dědic rodinného cukrářství po dědečkovi ze Švýcarska, kterýse usadil v Bruselu. Výtvor pojmenoval na počest francouzského maršála hraběte du Plessis-Praslin. A pralinky, které Belgii proslavily po celém světě, byly na světě. Dnes můžete ochutnat z nepřeberného množství příchutí, tvarů a náplní. Pokud se někdy vydáte do Belgie, určitě svým přátelům nějaké přivezte. A vezměte trochu navíc i pro sebe.
Šmoulí klan Šmoulové od belgického autora Pierra Culliforda, jehož členové si sami šijí oblečení, pěstují si plodiny pro obživu, každý si dělá trochu, co chce, a přesto si všichni rozumějí, zná u nás, a vlastně na celém světě, každé dítě. Ne každý už ví, že se podle své modré barvy pleti původně také mohli jmenovat Šmolkové nebo Šmoldasové. A stejně tak každý dospělý zná slavného puntičkářského a výstředního detektiva Hercula Poirota a jeho hbité šedé buňky mozkové. Jeho autorkou je sice známá britská spisovatelka Agatha Christie, ale on sám je velmi hrdý na to, že je Belgičan, tedy Valon, a je velmi háklivý, když si o něm někdo myslí, že je Francouz.
Samozřejmě, že Belgie není jen pivo, hranolky a Šmoulové. Pokud se chcete dozvědět o této zajímavé a rozmanité zemi více, můžete navštívit třeba informační server belgie.cz.